3153 0

 

Úvod

„Zákonodárný sbor se skládá ze dvou částí, z nichž jedna drží na uzdě druhou tím, že má moc pozastavovat zákony. Obě jsou vázány mocí zákonnou, a ta je zase vázána mocí zákonodárnou.“[1] Charles Montesquieu ve svém díle O duchu zákonů charakterizoval jednu z dnes mnoha uváděných demokratizačních funkcí bikamerálních parlamentů. Mnoho demokratických zemí ovšem nemá ve svých ústavách zavedenu druhou komoru a funkce, jež horní komory většinou zastávají, se snaží nahradit jinými nástroji či instituty ústavního práva.

Tento článek se zabývá úlohou Senátu Parlamentu České republiky a jeho významem a analyzuje různé, ať už historické, funkční či jakékoli jiné možné důvody vzniku druhých komor obecně. Na základě těchto informací se autor snaží dojít k důvodům vzniku Senátu a polemizuje o tom, zda to jsou důvody legitimní. Dále se zabývá funkcí Senátu a snaží se dobrat toho, zda Senát tyto funkce důstojně naplňuje.

V první kapitole je rozebrána úloha Senátu v legislativním procesu našeho Parlamentu a míra oslabení Senátu ve prospěch Poslanecké sněmovny. Druhá kapitola je věnována historickým důvodům vzniku Senátu, třetí kapitola obsahuje shrnutí všech dosavadních informací a na jejich základě postavenou analýzu úlohy Senátu. V závěru se pak pokusím potvrdit svou hypotézu, že postavení dnešního Senátu je významně upozaděno ve prospěch Poslanecké sněmovny a jeho pozice je tak příliš slabá na to, aby dostál svým cílům.

1. Role Senátu v legislativním procesu a jeho vliv na výslednou podobu zákona

„Parlament České republiky je jediný a výlučný zákonodárný orgán ČR.“[2] Tvoří jej dvě komory – komora horní (nazývaná Senát) a komora dolní (Poslanecká sněmovna)[3]. Takto je zakotven v Ústavě České republiky, přijaté dne 16. 12. 1992 Českou národní radou.[4]

Obě komory mají autonomní a navzájem nerovnocenné postavení (Poslanecká sněmovna má v pravomocích výraznou převahu nad Senátem) – to se projevuje i v samotném legislativním procesu.

Legislativní proces je jedním z klíčových ukazatelů postavení druhých komor v ústavních systémech zemí s dvoukomorovými parlamenty. Budu se proto v následujících dvou kapitolách zabývat zejména legislativním procesem, přestože abych co nejúplněji vystihl postavení horní komory v našem ústavním systému, zmíním se i o jiných jejích funkcích.

Legislativní proces v České republice je upraven zejména články 39 až 52 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), a také zákonem č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů. Možnosti Senátu jsou oproti možnostem Poslanecké sněmovny omezené už v první fázi vzniku nového zákona – v zákonodárné iniciativě. Dle čl. 41 odst. 2 Ústavy „návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.“[5] Pozice Senátu je omezena už tím, že zatímco v Poslanecké sněmovně je oprávněn iniciovat návrh zákona poslanec či skupina poslanců, Senát disponuje zákonodárnou iniciativou pouze jako celek. To může být zásadním problémem zejména v důležitých politických otázkách, na které neexistuje konsenzus společnosti a rozmanitost politické příslušnosti senátorů může mít za následek blokaci jakékoli rozumné diskuse na takováto témata. Slabší postavení má jen nizozemský senát, který zákonodárnou iniciativu nemá vůbec. [6]             

Poté, co je podán návrh zákona některým subjektem se zákonodárnou iniciativou, je návrh zákona předložen předsedovi sněmovny a vláda dostává možnost se k němu vyjádřit. Poté přichází na řadu tři čtení návrhu zákona, při kterých dochází k bližšímu seznamování s předpisem a k společné debatě o něm. Na konci třetího čtení se Poslanecká sněmovna usnese na tom, zda s návrhem zákona vyslovuje souhlas. Pro usnášeníschopnost Poslanecké sněmovny je dle Ústavy nutná přítomnost alespoň třetiny Poslanecké sněmovny a k přijetí zákona, pokud Ústava neříká něco jiného, je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných.

Pokud návrh Poslanecká sněmovna schválí, putuje do Senátu. Ten má možnost návrh zákona schválit, zamítnout, nezabývat se jím, anebo jej může Poslanecké sněmovně vrátit s pozměňovacími návrhy. V takovémto případě musí Poslanecká sněmovna o návrhu zákona ve formě pozměňovacích návrhů Senátu opětovně hlasovat. V případě, že Senát návrh zákona zamítne nebo Poslanecká sněmovna nesouhlasí s pozměňovacími návrhy Senátu, má Poslanecká sněmovna možnost Senát přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců (101 hlasů). Stane-li se tak, anebo schválí-li Senát návrh zákona v podobě návrhu Poslanecké sněmovny (to platí i pro případ, kdy se jím Senát rozhodne nezabývat), je návrh postoupen prezidentovi. Prezident v České republice má na běžné zákony právo suspenzivního veta. V případě, že s odůvodněním návrh zákona do patnácti dnů po předložení odmítne, má Poslanecká sněmovna možnost jej nadpoloviční většinou všech poslanců přehlasovat a zákon přesto prosadit.[7] Slabší postavení Senátu můžeme tedy pozorovat i zde, kdy k přehlasování návrhu zákona stačí absolutní většina.

Další výrazné omezení Senátu v jeho legislativní funkci spočívá v nemožnosti projednávat návrh zákona o státním rozpočtu a návrh zákona o státním závěrečném účtu, což jsou zákony, jež jsou považovány za jeden z nejdůležitějších nástrojů státní politiky. Jelikož vláda je ze své činnosti odpovědna Poslanecké sněmovně,[8] podává návrhy na tyto zákony vláda a projednává je a usnáší se o nich pouze Poslanecká sněmovna.[9] Rovnocenné postavení při schvalování zákonů mají obě komory pouze při přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 Ústavy, což vyplývá z jejího čl. 39 odst. 4.

2. Historické kořeny Senátu

O definitivním zakotvení parlamentní demokracie u nás lze hovořit až s příchodem Ústavy 1920.[10] Jistě, první znaky moderního parlamentarismu u nás by se daly nalézt už v revolučním roku 1848, ale nedemokratické prvky zacházení se zemskými sněmy ze strany panovníka a centralizace moci do Vídně vedly pouze k vytvoření „cizího“ parlamentu – říšské rady sídlící ve Vídni, ve které jsme sice měli své zastoupení, ale rozhodně se nedalo mluvit o našem parlamentu.

Národní shromáždění, jak byl Ústavou 1920 československý parlament nazván, bylo vytvořeno už v roce 1918. Vzešlo z revolučního orgánu – Národního výboru. Rozložení mandátu v něm se odráželo od voleb do říšské rady v roce 1911.[11]

„Ačkoli sociální demokracie a někteří lidovci byli původně pro jednokomorový parlament, v ústavní listině se prosadil názor agrárníků, národních demokratů a slovenských poslanců o potřebnosti vyvažující druhé komory složené ze zkušených osobností.“[12] Zajímavým faktem je, že právě slovenští poslanci se zasazovali o druhou komoru, když přihlédneme k tomu, kam se po sedmdesáti letech společného soužití ubíraly myšlenky slovenských reprezentantů.

Národní shromáždění fungovalo ve své podobě, až na výjimku krátkého období za druhé republiky po vyhlášení ústavního zákona o autonomii slovenskej krajiny, do svého zániku v březnu 1939.[13] „Zkušenosti s reálným fungováním senátu za První republiky nebyly právě uspokojující […] – ještě v roce 1930 požadovala sociální demokracie ve svém programu jeho zrušení. Senát 17. prosince 1938 klidně ukončil svou 129. schůzi… a již se nikdy nesešel.“[14]

Faktická nemožnost realizace myšlenky parlamentu znamenala, že v období Protektorátu Čechy a Morava u nás v podstatě žádný parlament neexistoval. Zákonodárnou moc vykonával prezident formou dekretů. V exilové vládě myšlenka parlamentarismu přetrvala, což je vyjádřeno v dekretu č. 11/1944, který podmiňuje další platnost prezidentských dekretů následnou ratihabicí poválečným parlamentem.

Funkční období opětovně vzniknuvšího, nově zvoleného Národního shromáždění bylo zkráceno pouze na dva roky. S tím, že za tuto dobu se mu podaří prosadit novou ústavu. Ta byla přijata jako lidově-demokratická ústava 9. května 1948 a utvořila z Národního shromáždění jednokomorový ústavní orgán se specifickými slovenskými orgány (Slovenskou národnou radou vzešlou ze Slovenského národního povstání a sborem pověřenců).[15] Do roku 1968, kdy byl vztah českého a slovenského národa institucionálně reflektován vznikem dvoukomorového Federálního shromáždění, složeného ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů, tak naše republika fungovala pouze s jednokomorovým parlamentem. V průběhu přípravy lidově-demokratické ústavy z 9. května 1948 dokonce nebyl ani podán návrh na zřízení druhé komory, ani v odborných kruzích na toto téma neproběhla žádná vážná debata.[16]

V roce 1992, kdy vznikal náš současný Senát, zde byly značné tendence mít Senát právě proto, že ho měla Československá republika za prezidenta Masaryka – „Hlavním motivem ústavodárce, jímž byl veden v jeho rozhodnutí zřídit Senát jako druhou komoru Parlamentu, byla především jeho inspirace ústavním modelem první čsl. republiky založeným ú. l. 1920.“[17]

Po touze navázat na tradici první republiky, přišly i další motivace pro založení Senátu, a to konkrétně potřeba vyřešit „důsledky zániku Československa, konkrétně osud poslanců Federálního shromáždění“.[18] Poslanci Federálního shromáždění se báli, že jejich mandáty, vzešlé z voleb v červnu 1990, zaniknou. Právě tito poslanci se stali jednou z nejsilnějších vln zastávajících prosenátní názor. Paradoxem zůstává, že tento jejich záměr nevyšel a posílená Poslanecká sněmovna první čtyři roky zvládala fungování Parlamentu bez Senátu sama. Přesto se roku 1995 začaly podnikat poslední kroky k ustavení horní komory. „Teprve rok 1996, resp. blížící se zánik mandátu poslanecké sněmovny vzniklé transformací z ČNR (čl. 106 odst. 1 Ústavy), znovu otevřel otázku naplnění Ústavy, tj. vytvoření horní komory senátu. Vznik horní komory byl v té době limitován neexistencí potřebných prováděcích předpisů k Ústavě. Nejdůležitější bylo vytvoření nového volebního zákona, který měl konkretizovat postup voleb do Senátu i Poslanecké sněmovny. Tento byl Poslaneckou sněmovnou 27. 9. 1995 přijat, a tak byla odstraněna poslední legislativní překážka pro ustavení Senátu.“[19]

Po necelých čtyřech letech se začalo volit do Senátu a Senát byl přes několik návrhů na jeho zrušení[20] postupně zřízen. Přestože zde stále figurovala možnost jeho zrušení, dokud nevznikly procedurální problémy se zánikem Senátu, na něž narážíme dnes.  Senát je zakotven v samotném článku 15 Ústavy České republiky. Pro jeho zrušení je proto třeba rozsáhlá změna Ústavy. K tomu by ovšem musel dát souhlas samotný Senát, jak vyplývá z čl. 39 odst. 4, a ten tak neučiní.

„Podle přímých účastníků tehdejšího dění však sehrál svou roli i úmysl vytvořit instituci, která by v případě změny tehdejší koaliční vlády znemožnila provedení významnějších politických změn.“[21] Tento důvod ke vzniku Senátu lze vyvodit i ze slov Jiřího Vyvadila, když líčil jednání ústavněprávního výboru počátkem prosince 1992 v Lánech. „Přijde doba, možná že přijde, nedej bože, doba, kdy prostě bude jiná vláda, a nebude to vláda naše. […] Senát nechť je vytvořen jako politická nebo právně-politická záklopka našich možných politických změn“[22] Senát tedy do jisté míry vyšel i ze stranických potřeb některých politiků založených na tehdejším rozložení politické moci v České národní radě a my se s důsledky tohoto rozhodnutí potkáváme i dnes, desítky let po rozpadu tehdejší koaliční vlády.

Senát měl však v době, kdy vznikala nová Ústava i spoustu odpůrců. Mezi ně se řadil i tehdejší prezident Václav Havel.[23] Havel svůj názor jasně prezentoval ve svém dokumentu nazvaném Několik poznámek na téma české ústavy: „Já osobně jsem bezvýhradně na straně oné menšiny, která je pro jednokomorový parlament. Myslím si, že pro začínající stát, nepříliš bohatý, jehož parlament bude nucen poměrně rychle přijmout stovky zákonů a vybudovat prakticky celý nový právní řád, je druhá komora velký luxus. Senát u nás navíc – na rozdíl od jiných demokracií – nemá žádnou smysluplnou tradici: po celou první republiku to bylo mrtvé a zbytečné těleso, jakýsi výměnek pro zasloužilé staré pány, respektive jejich odkladiště. Představa, že se nám zadními vrátky vrátí neblaze proslulá Sněmovna lidu a Sněmovna národů, a že každý zákon bude nutno projednávat a přijímat dvakrát, přičemž co chvíli bude výsledek v každé komoře jiný a nastane jakási obdoba „dohadovacího řízení“, mi nahání hrůzu. Ostatně i země se senátní tradicí (například Itálie) začínají pociťovat senát jako velké břemeno. Vývoj, pokud vím, směřuje ke zjednodušení, zprůhledňování a posilování demokratických institucí, mimo jiné asi proto, že civilizační pohyb klade stále složitější nároky na legislativu a vyvstává potřeba určité operativnosti a pružnosti rozhodovacích procesů. Je mi ovšem známo, že idea jednokomorového parlamentu je neprosaditelná, protože všechny partaje unisono Senát chtějí, i když málokdy z nějakých racionálních důvodů. Nebo přesněji: nejprve je touha po Senátu (strany chtějí mít hodně poslanců a kdekdo by byl rád senátorem), a pak se teprve hledají rozumné důvody pro jeho existenci.“[24]

Z velmi slabé volební účasti při prvních volbách do Senátu (35 % v prvním kole,[25] 31 % v druhém[26]) lze do jisté míry také usuzovat, že ani voliči tehdy neměli příliš velkou důvěru v možnosti Senátu ovlivnit vyšší měrou politické dění v zemi, a tak tehdy Senát disponoval velmi nízkou mírou legitimity. A tento trend slabé volební účasti přetrval dodnes (poslední doplňovací volby do Senátu, konané dne 7. 10. – 8. 10. 2016 (14. 10 – 15. 10. 2016 – druhé kolo) – v prvním kole byla volební účast 33,54 %,[27] v druhém 15,38 %[28]).

3. Shrnutí

Nyní se pokusím shrnout nejzásadnější informace z předchozích dvou kapitol a vyvodit z nich závěr, jímž potvrdím či případně vyvrátím hypotézu uvedenou v úvodu tohoto článku.

V první kapitole jsem si kladl jednoduchou otázku – kde se u nás horní komora v podstatě vzala? Průřezem historie vzniku druhých komor v naší republice jsem se snažil dopátrat historických kořenů Senátu, protože příliš objektivních, funkčních důvodů k existenci horní komory v dnešní době nenalézám, zatímco například v první republice, kde se systém bikameralismu objevuje také, důvody k jeho zavedení byly. Hlavním úkolem druhé komory většinou bývá ochrana zájmů menších státoprávních či národnostních celků (autonomní oblasti, federativní republiky…), ochrana menšinových názorů, obrana proti tyranii většiny a proti splývání moci zákonodárné a vládní. Za první republiky byl důvod zavedení dvoukomorového systému, zdá se, jasný. V době vzniku ČSR se na jejím území vyskytovalo množství národnostních a jiných menšin, jejichž práva bylo třeba nějak hájit (Němci, Židé, Maďaři, Rusíni…). Koneckonců i v tzv. Malé Saint-Germainské smlouvě, kterou ČSR podepsala, se mluvilo o budoucí velice široké autonomii Slováků.

Z důvodu hromadného vraždění Židů za druhé světové války, násilného odsunu Němců z pohraničí po druhé světové válce, podstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu a konečně rozpadu federace 1. 1. 1993 už na území ČR není příliš národnostních menšin, jejichž zájmy by měla druhá komora hájit. Odlišnost složení obou komor Parlamentu ČR se pohybuje v průměru kolem 30 %.[29] Faktem také zůstává, že ani v období první republiky, kdy opravdových důvodů k zavedení druhé komory existovalo mnohem více, Senát nebyl schopen plně dostát očekáváním, byl často kritizován za svou neschopnost a po ukončení své 129. schůze 17. prosince 1938 už se ani nikdy nesešel.

Například Slováci měli v době rozpadu federace daleko větší odstup od naší ústavní prvorepublikové tradice a uvažovali i nad jinými alternativami. Zvolili tak unikameralismus a to i s tím, že na jejich území přebývala stále poměrně velká menšina Maďarů. Dost možná také hrálo v rozhodování tehdejších „státotvůrců“ roli historické hledisko, když uvážíme, že SNR, a koneckonců i Slovenský sněm, byly vždy jednokomorovým orgánem. Každopádně se na to dívali z jiného hlediska než naši „státotvůrci.“ Ti naopak zaskočeni do jisté míry nečekaným chováním Slováků, kteří volali po rozdělení našich národů, ve spěchu a stresu sáhli po osvědčené, a pod vlivem rychlého demokratizačního procesu davově obdivované Ústavě 1920. Když srovnáme znění dnešní Ústavy a Ústavy 1920 najdeme množství podobných, nebo dokonce totožných ustanovení. Inspirace je zde zřejmá, a tak se náhodou mohlo stát, že se do naší Ústavy dostala pro dobu první republiky velice důležitá ustanovení, která už ovšem v polistopadové éře neměla velký smysl.

Další funkcí horních komor může být např. umožňovat dělbu práce mezi komorami v podmínkách pravidelného zahlcení parlamentů. Vzhledem k tak slabému postavení druhé komory, jakému se „těší“ náš Senát ovšem o důstojném naplňování této funkce nemůže být ani řeč. Stejně tak by se dalo hovořit i o dalších funkcích druhých komor.

V první kapitole této práce jsem se zabýval otázkou úlohy Senátu při legislativním procesu. Senát České republiky má právo iniciovat zákony pouze jako celek, při schvalování zákonů je snadno přehlasovatelný (absolutní většinou) a na projednávání zákona o státním rozpočtu a zákona o státním závěrečném účtu se nepodílí vůbec. Pouze při schvalování ústavních zákonů si je roven s Poslaneckou sněmovnou. Má pouze jedinou funkci, a to funkci revizní, což je v tradici druhých komor poměrně raritou. Díky tomu se Senát stává častým terčem kritiky a těsně před svým vznikem se několikrát objevil návrh na jeho zrušení.

Role Senátu na první pohled není úplně bezvýznamná. Podle mnoha odborníků plní značné množství důležitých funkcí, jako např. „brzdit politické strany etablované v první komoře v uskutečňování změn, jež nemusejí odpovídat přání většiny voličů, a vytvářet prostor pro nové zvážení rozhodnutí rovněž vtažením expertů a občanské veřejnosti“[30] nebo „upozorňovat na nedostatky a úskalí zvoleného řešení, získávat čas pro veřejnou debatu, testovat trvalost a pevnost vůle první komory, jíž vesměs přísluší definitivní rozhodnutí.“[31]

 Jak již bylo uvedeno výše, odlišnost složení obou komor Parlamentu ČR se pohybuje v průměru kolem 30 %, to není mnoho proto, aby byla horní komora schopna výrazným způsobem zbrzdit výrazné politické změny. Nemluvě o tom, že 30 % je sotva podíl, který by prezentoval názor většiny občanů. Další projednávání návrhu zákona má pouze za následek, že fungování našeho parlamentu při tvorbě nových zákonů je mnohem komplikovanější, zdlouhavější a méně pohotovější, než by tomu bylo, kdyby byl orgánem jednokomorovým. I trvalost a pevnost vůle první komory testuje omezeným způsobem, když k jeho přehlasování stačí Poslanecké sněmovně absolutní většina.

Jednoduše řečeno – postavení Senátu v naší republice je příliš slabé, než aby byl schopen plnit jakoukoli jinou funkci než funkci revizní. Tím, jak se mu daří tuto funkci plnit, se zabýval Ondřej Ferdus ve své práci ‚Analýza efektivnosti legislativní činnosti horní komory Parlamentu České republiky‘ a dospěl k tomuto závěru:

„V odpovědi na otázku, zda lze Senát považovat za efektivní a nezbytný, lze říci, že v období stejných většin je Senát neefektivní a není tak nezbytný, avšak u období většin rozdílných toto bez další analýzy říci nelze.“[32]

Závěr

Na základě analýzy funkcí Senátu a jeho historických důvodů vzniku jsem došel k závěru, že důvod existence Senátu v naší zemi je dán zejména historickým hlediskem a snahou navázat na prvorepublikovou ústavní tradici. Zároveň jsem uvedl i další důvody vzniku Senátu u nás a mám za to, že má hypotéza z úvodu byla potvrzena. Postavení dnešního Senátu je velice slabé a Senát tak nemá možnosti plnit jiných funkcí než funkce revizní. Jak vyplývá z práce Ondřeje Ferduse, v obdobích stejných většin v Senátu i v Poslanecké sněmovně, plní Senát i tuto funkci neefektivně a není tak nezbytný. K efektivnosti Senátu v období rozdílných většin ovšem není schopen zaujmout na základě svých analýz jednotné stanovisko. Zajisté by nebylo na škodu v tomto ohledu zahájit další výzkum, ať už jen proto, že se jedná o jeden z nejvyšších zastupitelských orgánů naší země a my ani vlastně nevíme, zda je schopen efektivně dostát svém účelu.

 

[1] MONTESQUIEU, Charles. O duchu zákonů. Praha, 1947. s. 181

[2] PSP. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. [online]. psp.cz. Dostupné na <http://www.psp.cz/docs/status.html>

[3] zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů; čl. 15 odst. 2

[4] PSP. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. [online]. psp.cz. Dostupné na <http://www.psp.cz/docs/status.html>

[5] zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů; čl. 41 odst 2

[6] FERDUS, Ondřej. Analýza efektivnosti legislativní činnosti horní komory Parlamentu České republiky. Olomouc, 2013. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra politologie a evropských studií. s. 19, 20

[7] zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů; čl. 44, 45, 46, 47, 48 a 50

[8] zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů; čl. 68 odst. 1

[9] zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů; čl. 42

[10] KYSELA, Jan a kol. Parlament České republiky. 3. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2013, s. 60.

[11] KYSELA, Jan a kol. Parlament České republiky. 3. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2013, s. 59.

[12] KYSELA, Jan a kol. Parlament České republiky. 3. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2013, s. 60.

[13] BÍLÝ, Jiří. Právní dějiny na území České republiky. Praha: Linde Praha, 2003, s. 294

[14] http://www.senat.cz/informace/z_historie/studie/sbornik/c3.php?ke_dni=1.6.2011&0=9

[15] KYSELA, Jan a kol. Parlament České republiky. 3. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2013, s. 67

[16] http://www.senat.cz/informace/z_historie/studie/sbornik/c3.php?ke_dni=1.6.2011&0=9

[17] SUCHÁNEK, Radovan a kol. Ústava České republiky v praxi. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2009, s. 119

[18] SUCHÁNEK, Radovan a kol. Ústava České republiky v praxi. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2009, s. 119

[19] HODULÍK, Marek. Bikameralismus se zvláštním zřetelem na postavení Senátu Parlamentu České republiky. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. 66

[20] HODULÍK, Marek. Bikameralismus se zvláštním zřetelem na postavení Senátu Parlamentu České republiky. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. 121

[21] HODULÍK, Marek. Bikameralismus se zvláštním zřetelem na postavení Senátu Parlamentu České republiky. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. 120

[22] Vyvadil., J. Poznámky k filosofickému pojetí Senátu. In: Senát v České republice – proč a jaký?, Praha 1999, s. 14

[23] SUCHÁNEK, Radovan a kol. Ústava České republiky v praxi. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2009, s. 120

[24] HAVEL, Václav. Několik poznámek na téma české ústavy. Archiv PS, karton 4, s. 5-6 cit. dle SUCHÁNEK, Radovan a kol. Ústava České republiky v praxi. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2009, 384 s.

[25] Dostupné na: http://www.volby.cz/pls/senat/se31?xjazyk=CZ&xdatum=19961116&xv=1.

[26] Dostupné na: http://www.volby.cz/pls/senat/se31?xjazyk=CZ&xdatum=19961116&xv=2.

[27] Dostupné na: http://volby.cz/pls/senat/se31?xjazyk=CZ&xdatum=20161007&xv=1.

[28] Dostupné na: http://volby.cz/pls/senat/se31?xjazyk=CZ&xdatum=20161007&xv=2.

[29] Hodnoty se podle níže citovaného výzkumu pohybují na stupnici 0 – 100 %, přičemž 0 % představuje absolutní soudržnost komor a 100% pak jejich absolutní nesoudržnost. Absolutní soudržnost pak nastává v případě, kdy politické strany získají stejné % mandátů jak v dolní, tak i horní komoře. Srov. FERDUS, Ondřej. Role a síla druhých komor parlamentů ve vybraných unitárních státech Evropy. Olomouc, 2011. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra politologie a evropských studií. s. 59.

[30] KYSELA, Jan a kol. Parlament České republiky. 3. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2013, s. 37

[31] Tamtéž s. 38

[32] FERDUS, Ondřej. Analýza efektivnosti legislativní činnosti horní komory Parlamentu České republiky. Olomouc, 2013. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra politologie a evropských studií. s. 71

In this article

Join the Conversation