Sousedské právo a imise – srovnání stávající úpravy s úpravou předchozí

5680 0
5680 0

 

Vlastník může svou věc v zásadě volně užívat, aniž by mu v tom třetí osoba mohla bránit. Jelikož nikdo z nás na světě nežije sám, ale ve společnosti ostatních lidí, tak může v praxi docházet ke střetům při výkonu vlastnických práv. Touto vzájemnou konkurencí vlastnických práv se zabývá speciální soubor právních norem, které lze souhrnně označit pojmem sousedská práva.

Samotná právní teorie neposkytuje dokonalé a přesné vymezení sousedských právních vztahů. S ohledem na to, že mezi sousedy vzniká celá řada vztahů různé povahy, by to ani nebylo možné. Individualita je základním rysem každého člověka, což znamená, že každý má jiný postoj ke světu i ke svému okolí, má jiné názory, hodnoty či přesvědčení. Z tohoto důvodu mohou nejen mezi sousedy vznikat i osobní konflikty. V následujícím jsou však řešeny vztahy mezi sousedy, které jsou upraveny právními normami, tedy vztahy právní.

Historický exkurz

Sousedské vztahy jsou vztahy mezi jednotlivými vlastníky sousedících nemovitostí, jsou tedy vztahy meziosobními. Z toho důvodu bylo nutné je vyřešit již při vzniku prvních civilizovaných společenství. Dříve, když ještě neexistovalo psané právo, se vztahy mezi lidmi upravovaly nepsaným, tzv. zvykovým právem. S postupem času však vyvstala potřeba sepsání zvykového práva, aby se s ním mohl každý seznámit a řídit se jím. V důsledku této potřeby vznikl Zákon dvanácti desek, který je nejstarší kodifikací římského práva.

Vyspělost římského práva lze spatřovat zejména v tom, že oblast sousedských práv byla v podstatě chápána stejně jako v dnešní platné právní úpravě. Vlastnictví bylo za dob římského práva vnímáno jako všeobecné právní panství nad věcí s tím, že samozřejmě nemůže jít o právo neomezitelné. Omezení veřejnoprávní spočívalo v tom, že vlastníci městských pozemků museli mezi stavbami zachovat určitý volný prostor, tzv. ambitus. Druhým typem omezení bylo omezení soukromoprávní, ve prospěch jiného vlastníka (souseda), které bylo obsaženo na osmé desce Zákona. Jednotlivé povinnosti bylo možno vynutit zvláštním typem žalob.[1] Římské právo je pro nás důležité zejména proto, že se stalo základem platné kontinentální právní úpravy.

Z hlediska historických úprav sousedského práva byla zřejmě nejzdařilejší úprava obsažená ve Všeobecném zákoníku občanském z roku 1811 (dále jen „ABGB“), která se také z velké části stala podkladem a ideovým zdrojem nynější platné právní úpravy obsažené v novém občanském zákoníku. Jelikož je zákoník starý více jak 200 let, svědčí to o jeho vyspělosti. Úprava sousedského práva v zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), byla obsažena v ust. § 127. Ustanovení obsahovalo generální klauzuli zakazující nepřímé imise nad míru přiměřenou poměrům, na které navazoval z hlediska starších úprav dosud nejrozsáhlejší výčet imisí. Jelikož úprava sousedských vztahů byla velmi strohá a obsahovala mnoho obecných pojmů, byl zde dán velký prostor soudům pro výklad ustanovení, což nebylo dobré pro právní jistotu adresátů této právní normy. Oproti předchozím právním úpravám byly do obč. zák. zařazeny dva nové odstavce týkající se povinností sousedů – povinnost oplotit pozemek a povinnost umožnit přístup na pozemek za účelem obhospodařování sousedního pozemku.[2]

Nová úprava

Právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je oproti předchozím právním úpravám o mnoho detailnější a rozpracovanější. O. z. sledoval příklon k evropským kontinentálním konvencím a hlavním ideovým zdrojem pro něj byla vládní osnova občanského zákoníku z roku 1937, která se sama pokoušela o modernizaci ABGB.

Vlastnické právo, které velmi úzce souvisí s právem sousedským, je objektivně definováno v § 1011 o. z. z hlediska toho, co může být jeho předmětem. Oproti obč. zák. došlo ke změně chápání věci v právním slova smyslu, a tím pádem také ke změně chápání předmětu vlastnictví, kdy nově jsou jeho předmětem jak věci hmotné, tak nehmotné. V praxi to znamená, že například věřitel může své vlastnické právo k pohledávce bránit vlastnickými žalobami.[3]

Subjektivní vymezení vlastnického práva je obsaženo v § 1012 o. z., z něhož vyplývá, že vlastník má právo se svým vlastnictvím nakládat libovolně v mezích právního řádu. Zde je patrný rozdíl mezi předchozí právní úpravou obsaženou v obč. zák. a platnou právní úpravou. Za prvé za účinnosti obč. zák. mohl vlastník dle § 123 se svou věcí zacházet v mezích zákona, nyní s ní může nakládat v mezích právního řádu, což je nepochybně širší pojem. Za druhé obč. zák. podával taxativní výčet vlastníkových oprávnění (vlastník byl oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním), čímž dával jakoby najevo, že vlastnické právo je tvořeno souhrnem těchto oprávnění a že se jedná o úplný výčet. Výčet však kompletní nebyl, neboť specifický význam má právo věc zcizit, které v uvedeném seznamu chybí. Taková formulace není věcně správná, jsou zde odděleny negativní a pozitivní stránky vlastnického práva.[4] Proto byla v o. z. zvolena vhodnější formulace, která vlastníka neomezuje v jeho oprávněních, ale ponechává mu svobodu volně nakládat se svým vlastnictvím, přičemž jeho svoboda končí tam, kde začíná vlastnické právo jiné osoby. Je to správné, nynější právní úprava je o dost modernější a demokratičtější, mimo jiné je také více v souladu s přístupy kontinentálního práva, např. v Německu je použita podobná formulace.

Generální klauzule

Generální klauzule, která zakazuje nad míru přiměřenou místním poměrům závažně rušit práva jiných osob, je obsažena v druhé větě ust. § 1012 o. z. Je obsažena v obecném ustanovení týkající se práv a povinností vlastníka, nikoli společně se sousedským právem v jednom ustanovení, jak tomu bylo v § 127 odst. 1 obč. zák. I přes přesunutí generální klauzule pod obecnější ustanovení v o. z., čímž bude mít tento zákaz širší dosah, sledují obě právní úpravy to stejné.

Zákaz rušení práv jiného nelze aplikovat na maličkosti. Vlastníkovi se samozřejmě nezakazují všechny úkony související s jeho vlastnickým právem, šlo by o neúměrné omezení, jsou mu zakázány jen takové, které jsou nad míru přiměřenou místním poměrům. Jelikož je míra přiměřená poměrům neurčitý právní pojem, není možné jej vymezit jednotnou definicí, neboť zásahy do vlastnického práva mohou mít mnoho podob. Míru přiměřenou poměrům je třeba hodnotit zejména z hledisek lokálních, neboť jiné budou místní poměry na vesnici a ve městě ohledně chovu hospodářských zvířat. Stejně tak hlasitá hudební produkce bude v místech, kde se soustředí bary a noční život, posuzována jinak, než v poklidných městských částech nebo místech pro rekreaci.[5] Úkolem soudů je, aby v konkrétním případě zjistily, jaká je míra přiměřená poměrům, jaká je míra rušení a obojí vzájemně porovnat. Při hodnocení může soudům pomoci tzv. limit stanovený právním předpisem (dříve tzv. přípustná míra). Znamená to, že pokud zásah překračuje daný limit (např. limit hluku v určité oblasti), zároveň přesahuje i míru přiměřenou místním poměrům. Platí to však i naopak.[6] Dle judikatury může být právně relevantním obtěžováním i takové, které limit stanovený právním předpisem nepřekračuje, avšak překračuje míru obvyklou v daném místě.[7]

Stejně jako bylo důležité vymezit, co znamená míra přiměřená poměrům, je nutné vymezit slovní spojení závažné rušení práva jiných osob. Jsou zde zahrnuty dvě podstaty – zákaz obtěžování a vážné ohrožení výkonu jeho práv. Závažné rušení může mít formu obtěžování, které výkonu práva přímo nebrání, jen jej činí nepříjemným, anebo formu přímého ohrožení, či dokonce bránění ve výkonu práva. Samotné obtěžování je také věcí velmi subjektivní, jelikož každý bere za obtěžování něco jiného. Avšak při zvažování toho, co je obtěžováním, je nutno na věc pohlížet objektivním pohledem, k subjektivním hlediskům lze přihlédnout jen tehdy, pokud to okolnosti vyžadují na základě své závažnosti, např. když je soused alergický na včelí jed.[8]

Předchozí obč. zák. zakazoval vážné ohrožení výkonu práv jiného v každém případě, kdežto formulace zvolená v o. z.  zakazuje rušit práva jiných osob nad míru přiměřenou poměrům. I když je formulace zvolena nevhodně, je nepochybné, že je potřeba ji vykládat tak, že vlastníku se zakazuje jak rušení nad míru přiměřenou poměrům, tak jakékoli jiné rušení. Nově je v generální klauzuli uveden i zákaz zjevného zneužití práva, který navazuje na § 8 o. z. Dřívější obč. zák. tento zákaz výslovně neobsahoval a byl dovozován z § 3 obč. zák. Osobně si myslím, že bylo velmi vhodné zákaz zařadit přímo k části, která se týká vlastnického práva.

Demonstrativní výčet imisí

Na generální klauzuli navazuje v ust. § 1013 o. z. demonstrativní výčet imisí. Imise může být definována jako pronikání účinků činnosti konané na jedné nemovitosti na nemovitost druhou.[9] Oproti obč. zák. je na první pohled patrné, že výčet není tak rozsáhlý, neboť došlo k omezení kazuistiky. K dalším rozdílům patří i to, že v obč. zák. byl dán zákaz vnikání chovaných zvířat na sousední pozemek s tím, že v o. z. bylo slovo chovaná vypuštěno, neboť zákaz se nutně musí vztahovat i na zvířata nechovaná, divoká. Stejně tak o. z. nahradil sousloví „sousedova stavba a pozemek“ pojmem „pozemek jiného vlastníka“, což je dobře, neboť je tím dáno najevo, že obtěžovaným nemusí být pouze bezprostřední soused, ale také vlastník pozemku vzdálenějšího. Imise mohou být rozděleny dle různých kritérií na imise materiální a nemateriální (ideální), negativní a pozitivní. Z hlediska srovnání právních úprav je nejvýznamnější dělení na imise přímé a nepřímé. Nepřímé imise jsou v obou srovnávaných právních úpravách zakázány nad míru přiměřenou poměrům. Platná právní úprava zakazuje však i přímé imise bez ohledu na míru vlivů a na stupeň obtěžování souseda. Dle obč. zák. nemělo takové členění význam, neboť jak proti přímým, tak proti nepřímým imisím byla ochrana poskytována až tehdy, překročila-li jistou míru.

Nový občanský zákoník řadí mezi imise například odpad, vodu, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk či otřesy.[10] Jelikož je výčet imisí pouze příkladný, je možné, že za imise budou soudem uznány i zásahy do vlastnického práva, které nejsou v zákoně výslovně uvedené. Příkladem je obtěžování pohledem, fotografováním či pořizováním jiného obrazového záznamu. V této oblasti jsou významné především judikáty Nejvyššího soudu, který se snažil stanovit podmínky, za jakých je možno tyto zásahy považovat za imateriální imise. Nejdůležitějším faktorem je to, že musí jí o obtěžování mimořádné, kdy by soukromí dotčeného vlastníka bylo soustavně a závažně narušováno.[11] Jelikož je v oblasti sousedského práva zachována určitá míra kontinuity mezi předchozí a nynější právní úpravou, je v zásadě možno vycházet z judikatury, která se váže k obč. zák., zejména co se právní úpravy imisí týče.

Celá řada podnikatelských aktivit zatěžuje sousední pozemky negativními vlivy, např. hlukem, zápachem, prachem atd. Z toho důvodu je v o. z. výrazná změna ohledně zakotvení tzv. privilegovaných imisí, které jsou nově upraveny v § 1013 odst. 2 o. z. jako imise způsobené provozem závodu a podobného zařízení.[12] Privilegované se nazývají proto, že obtěžovanému odnímají typický prostředek ochrany vůči rušiteli ve smyslu nároku na zdržení se obtěžování. Obtěžovaný soused se smí domáhat pouze náhrady způsobené újmy v penězích. Za platnosti obč. zák. tento problém řešila pouze judikatura, proto bylo velmi vhodné tento institut do o. z. zařadit, zejm. s ohledem na právní jistotu. Jelikož jde o institut, který byl převzat z ABGB, nejsou s jeho aplikací prozatím zkušenosti a názory na danou problematiku se budou nadále vyvíjet.

Řešení sousedských sporů

Soudy jsou poslední instancí, která by měla řešit vzniklý spor mezi sousedy. Pro společnost nejvhodnější řešení je samozřejmě domluva mezi dotčenými sousedy, která však mnohdy, s ohledem na různé povahy sousedů, není možná. Za určitých, zákonem stanovených podmínek, je možno domáhat se ochrany svépomocí. O. z. ve svém § 14 odst. 1 a 2 dovoluje každému, komu hrozí bezprostřední neoprávněný zásah do jeho práva, aby jej sám odvrátil přiměřeným způsobem. Stát má za normálních okolností monopol na ochranu subjektivních soukromých práv. Svépomoc je narušením tohoto monopolu, jde o nahrazení státní moci mocí soukromou. Jako svépomoc můžeme označovat „přímé vynucení splnění povinnosti nebo zajištění jejího pozdějšího vynucení státní mocí proti vůli povinného.“[13] Pokud se ten, komu hrozí bezprostřední zásah do práva, hodlá bránit prostřednictvím institutu svépomoci, musí být splněny jisté předpoklady. Musí se jednat o situaci, ve které je zřejmé, že zásah veřejné moci by přišel pozdě, hrozí neoprávněný bezprostřední zásah do práva, svépomoc musí být přiměřená a musí ji vykonat sám ohrožený. Všechny podmínky musí být splněny současně, v opačném případě by se ze sousedova jednání stal protiprávní čin. Přípustnou svépomocí v sousedských vztazích je např. stíhání chovaného zvířete na cizím pozemku nebo dovolené odstranění převisů či podrostů.

Některé druhy zásahů však svépomocí z logiky věci řešit nejdou, jako např. svépomocné odstranění sousedova hlučného rádia. V takových případech nastupuje institut zápůrčí žaloby dle ust. § 1042 o. z.  (dříve § 126 odst. 1 obč. zák.), kterou se může vlastník domáhat ochrany proti zásahům do jeho práva. Zvláštním druhem zápůrčí žaloby je žaloba z imisí dle § 1013 o. z. Vztah mezi těmito dvěma ustanoveními nejlépe vystihuje rozsudek Nejvyššího soudu: „Zatímco z ustanovení § 130a odst. 1 obč. zák. (dnes §  1013 o. z.) vyplývá, že návrhem na zahájení řízení se lze úspěšně domáhat, aby soud uložil vlastníkovi povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoli však již povinnost něco pozitivního konat, ustanovení § 132 obč. zák. (dnes § 1042 o. z.) poskytuje vlastníkovi širší ochranu, protože podle něho lze postihnout i subjekt, který neruší výkonem svého vlastnického práva. Ustanovení § 130a odst. 1 obč. zák. je v poměru k ustanovení § 132 obč. zák. speciální úpravou“.[14] Žaloba musí být vždy podrobně konkretizována. Petit žaloby by měl zpravidla znít na uložení povinnosti zdržet se přesně definovaného zásahu, kterým je vlastnické právo rušeno. Ochrany je potřeba se domáhat proti vlastníku věci, z níž imise pochází, což shodně obsahoval i obč. zák. Judikatura i přesto dovodila, že pokud má vlastník věci právní možnost rušení zabránit, tak je možné žalobu podat i proti původci imise, který není vlastníkem věci.[15] Aktivně legitimován k podání žaloby je v prvé řadě rušený vlastník pozemku. Pokud však judikatura připouští pasivní legitimaci osobě odlišné od vlastníka, musí mít i aktivní legitimaci někdo jiný než vlastník postižené věci. Tento závěr lze do jisté míry podpořit i ust. § 1044 o. z., který stanoví, že pokud má u sebe věc odlišná od vlastníka, může uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu vlastním jménem. I obec jako veřejnoprávní korporace může být aktivně legitimována k podání žaloby o zdržení se imise, pokud jsou při užívání obecního majetku nebo vstupu na něj obtěžováni její občané nebo třetí osoby.[16]

Jelikož imise je zásahem do vlastnického práva, které se nepromlčuje, tak ani požadavek na zdržení se imise se nepromlčuje. Pokud by dotčený vlastník požadoval náhradu způsobené újmy, tak zde se jedná o peněžitý nárok, který se promlčuje.

Závěr

S ohledem na výše uvedené je zcela jasné, že o. z. se snaží šířeji vymezit pojem imise, kdy zákaz imisí vychází sice z dřívější platné úpravy, zároveň však nově zahrnul imise pocházející z úředně schváleného provozu. Celkově je právní úprava omezení vlastnického práva o dost obsáhlejší než v předchozím obč. zák. s tím, že nově se o. z. věnuje i otázkám cizích movitých věcí na pozemku, spadlých plodů, sázení stromů při společné hranici, otázkám rozhrad apod. Současně, jako při každé právní úpravě, budou velkou roli hrát soudy se svou judikaturou, kterou budou nadále zpřesňovat normy, které jsou v zákoně obsaženy s ohledem na jejich praktickou aplikaci. Na závěr bych ráda zdůraznila fakt, že o. z. se věnuje prevenci předcházení sporů v oblasti sousedských práv tím, že rozšířil výčet možných vznikajících situací a upravil jejich možná řešení, pokud by mezi sousedy nedošlo ke shodě. Je to důležité, neboť vymáhání těchto nároků soudní cestou bývá mnohdy časově i lidsky obtížné.

 

 

[1] KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 156.

[2] § 127 odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

[3] BEZOUŠKA, Petr. PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny. 1. vydání. Olomouc: Anag, 2013, s. 138.

[4] Důvodová zpráva k § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění.

[5] BEZOUŠKA, Petr, PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník…, s. 139.

[6] SPÁČIL, Jiří, HRABÁNEK, Dušan a kol. Sousedská práva podle…, s. 165.

[7] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 2808/2007.

[8] SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 149.

[9] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. května 1985, sp. zn. Pls 1/85.

[10] § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[11] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99.

[12] § 1013 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[13] PULKRÁBEK, Zdeněk. Svépomoc v soukromém právu. Právní rozhledy, 2001, roč. 9, č. 7, s. 303.

[14] Rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 23. června 1987, sp. zn. Cpj 203/86.

[15] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 843/2013.

[16] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna1999, sp. zn. 2 Cdon 330/97.

 

In this article

Join the Conversation