1058 0

Úvod

Jednu z nejzásadnějších změn, kterou přinesla Lisabonská smlouva v oblasti institucionální struktury EU, představuje vytvoření nové funkce předsedy Evropské rady (dále jen „ER“) nahrazující dřívější systém rotujícího předsednictví, jež se s postupem vývoje EU stával nedostačujícím a neefektivním.[1] Ačkoli samotná myšlenka stálého předsednictví se objevovala již dříve, byla za silné podpory zejména velkých členských států zpracována teprve v návrhu Ústavy pro Evropu, po jejímž odmítnutí byla přejata do Lisabonské smlouvy.[2] Zakotvení funkce předsedy lze považovat za jeden z projevů formalizace ER, která se přijetím Lisabonské smlouvy stala oficiálním orgánem EU, přičemž zároveň došlo k posílení jejího postavení v systému unijních orgánů.[3]

Právní úprava

Těžiště právní úpravy funkce předsedy ER je obsaženo ve Smlouvě o Evropské unii (dále jen „SEU“), a to především v čl. 15. Další ustanovení primárního práva zmiňují předsedu ER spíše okrajově a ani výčet jiných použitelných pramenů není příliš rozsáhlý. Z tohoto důvodu mohou v některých otázkách vznikat nejasnosti, jejichž jednoznačné řešení současná úprava nenabízí a ponechává v tomto ohledu prostor pro aplikační praxi.

Podle čl. 15 SEU je součástí ER také její předseda, kterého sama ER volí kvalifikovanou většinou, přičemž rozhodnutí o zvolení je následně zveřejněno v Úředním věstníku EU.[4] Předseda ER je volen na funkční období 2,5 let s možností jednoho bezprostředního opakování s tím, že zároveň nesmí zastávat žádnou vnitrostátní funkci a v případě překážky nebo závažného pochybení může být ER odvolán. Kritéria pro výběr kandidátů SEU nestanoví, a tak se jedná spíše o politické rozhodování omezené jen prohlášením připojeným k Lisabonské smlouvě, podle kterého „při výběru osob vyzvaných k vykonávání funkcí předsedy Evropské rady … se vezme náležitě v úvahu nezbytnost respektovat zeměpisné a demografické rozmanitostí Unie a jejích členských států.“[5]

Předseda ER nepožívá z titulu své funkce žádné speciální výhody nebo požitky, naopak jeho právní postavení se v těchto praktických ohledech podobá jiným pozicím v rámci EU. Rozsah výsad a imunity byl evropským právem předsedovi ER stanoven totožně jako všem úředníkům a jiným zaměstnancům EU.[6] Jde například o imunitu vztahující se na úkony spojené s výkonem funkce a dále úpravu vybraných otázek v daňové, celní a migrační oblasti. Stanovení platu, náhrad a důchodu předsedy ER bylo čl. 243 Smlouvy o fungování Evropské unie svěřeno Radě, která tak učinila rozhodnutím[7] určujícím měsíční základní plat a odkazujícím na obdobné užití ustanovení jiného nařízení[8], která se vztahují na předsedu Komise.

Základní úkoly předsedy ER jsou vymezeny v čl. 15 SEU a lze je shrnout do tří tematických okruhů. První se týká jednání ER, jehož přípravu a kontinuitu předseda ER zajišťuje v součinnosti s předsedou Komise a Radou pro obecné záležitosti, a zároveň jej jako předseda vede a po jeho ukončení předkládá zprávu Evropskému parlamentu. Významnou pravomoc předsedy ER v tomto ohledu představuje zejména svolávání zasedání ER, a to jak řádného dvakrát za půl roku, tak mimořádného (vyžaduje-li to situace nebo mezinárodní vývoj). Souvisejícím speciálním oprávněním je pak svolání konventu v procesu změny Smluv.[9] Druhým úkolem předsedy ER je usilovat o usnadnění soudržnosti a konsensu uvnitř ER. Zde se projevuje především politický rozměr funkce, jehož význam je podtržen tím, že ER rozhoduje primárně právě konsensem. Třetí a navenek nejviditelnější oblastí působení předsedy ER je vnější zastupování EU v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž by byly dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. V praxi působí předseda ER jako zástupce EU na mezinárodních summitech se třetími zeměmi.

Při realizaci úkolů svěřených mu primárním právem vykonává předseda ER svou činnost podle ustanovení Jednacího řádu Evropské rady[10] a nově také v souladu s Kodexem chování předsedy Evropské rady[11]. ER a jejímu předsedovi je nápomocen Generální sekretariát Rady EU, který může sehrát důležitou spojovací roli mezi předsedy ER a Rady EU[12], a nadto má předseda ER k dispozici svůj kabinet, který společně s ním sídlí v Bruselu.

Aplikační praxe

Zavedení funkce předsedy ER bylo v odborných kruzích před i po přijetí Lisabonské smlouvy podrobeno mnohým analýzám, jejichž závěry byly posléze konfrontovány s dnes již bezmála šestiletou praxí. Hlavní přínos předsedy ER bývá spatřován v dosažení určité kontinuity činnosti ER, na níž se může předseda ER intenzivně podílet díky delšímu funkčnímu období, během kterého má čas se vždy detailně seznámit s projednávanou problematikou, navazovat osobní vztahy s jednotlivými aktéry a případně efektivně řešit vznikající problémy.[13] Naopak jako zásadní problém se jeví nevyjasněná pozice předsedy ER vůči ostatním představitelům EU. V interních vztazích v rámci EU takto mohou kolidovat zejména pozice předsedy ER a předsedy Komise[14] a ve vztazích navenek je situace ještě mnohem komplikovanější, neboť přichází v úvahu role až osmi různých zástupců EU[15] (z nich nejčastěji předseda ER, vysoký představitel Unie a předseda Komise).

Závěr

Z výše uvedeného je patrné, že zavedení funkce předsedy ER představovalo především zásadní politickou změnu v systému institucí EU, avšak související právní úprava zůstala spíše strohá. Tím je ponechán velký prostor výkladu primárního práva, který může vést k různým závěrům a zapříčinit tak vznik kompetenčních sporů. Dosud k žádnému podobnému konfliktu nedošlo z velké části díky politicky vstřícnému přístupu jednotlivých osobností ve vedoucích funkcích, ale čistě právní odpovědi by se na některé otázky hledaly výrazně složitěji. Proto by bylo vhodné přistoupit k zpřesnění právní úpravy funkce předsedy ER, a to zejména jeho pravomocí v zastupování EU navenek.

 

[1] House of lords: European Union Commitee . The treaty of Lisbon: an impact assesment [online]. London, 2008, s. 41 [cit. 31.10.2015].

[2] CLOSA, Carlos. Institutional innovation in the EU: The ‘permanent’ presidency of the European council. In: LAURSEN, Finn. The EU’s Lisbon Treaty: institutional choices and implementation. Burlington, VT: Ashgate, 2012, s. 122.

[3] ŠLOSARČÍK, Ivo; KASÁKOVÁ, Zuzana. Instituce Evropské unie a Lisabonská smlouva. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013, s. 34.

[4] První předseda Herman Van Rompuy zvolen Rozhodnutím Evropské rady č. 2009/879/EU ze dne 1.12.2009 o zvolení předsedy Evropské rady.

[5] Prohlášení k ustanovení Smluv č. 6. Závěrečný akt mezivládní konference č. 2007/C306/02 ze dne 17.12.2007 (Lisabonská smlouva).

[6] Čl. 19 Protokolu o výsadách a imunitách Evropské unie. Konsolidované znění SEU a SFEU 2012/C326/01.

[7] Rozhodnutí Rady č. 2009/909/EU ze dne 1.12.2009, kterým se stanoví pracovní podmínky předsedy Evropské rady.

[8] Nařízení Rady č. 422/67/EHS, č. 5/67/Euratom ze dne 25. července 1967 o platových poměrech předsedy a členů Komise a předsedy, soudců, generálních advokátů a tajemníka Soudního dvora.

[9] Čl. 48/3 SEU.

[10] Rozhodnutí Evropské rady č. 2009/882/EU ze dne 1.12.2009, kterým se přijímá její jednací řád.

[11] Kodex chování předsedy Evropské rady ze dne 30.7.2015. SN 4357/1/15 REV 1.

[12] CURTIN, Deirdre. Executive power of the European Union: law, practices, and the living constitution. Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 77.

[13] Joint CEPS, EGMONT and EPC Study. The Treaty of Lisbon: A Second Look at the Institutional Innovations [online]. CEPS Paperbacks, 2010, s. 21. [cit. 31.10.2015].

[14] ŠLOSARČÍK, op. cit., s. 27.

[15] KACZYNSKI, Piotr; BROIN, Peadar. Two new leaders in search of a job description [online]. CEPS Policy Brief No. 200, 2009, s. 4 [cit. 31.10.2015].

In this article

Join the Conversation