„Angloamerický systém je pro nás využitelný jen v určitých bodech. Zaměřit se chceme na švédskou právní úpravu hromadných žalob.“ Klára Hamuľáková

2124 0
2124 0

Paní doktorka Klára Hamuľáková vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci v roce 2005. Zůstala na ní a od té doby působí jako akademička. Věnuje se civilnímu právu procesnímu a kromě celé řady odborných publikací je spoluautorkou komentáře k občanskému soudnímu řádu z roku 2013. Dlouhodobě se zabývá kolektivní ochranou práv v občanském soudním řízení. A právě v této oblasti dosáhla se svými kolegy Janou Petrov Křiváčkovou a Janem Petrovem velkého úspěchu. Společně totiž v prosinci minulého roku získali prestižní český výzkumný grant – podporu pro svůj výzkum na následující tři roky od Grantové agentury České republiky (GAČR).

Jak v současné době vypadá právní úprava hromadných žalob a kolektivní ochrany práv?

Právní úprava hromadných žalob v České republice absentuje. O hromadných žalobách se někdy hovoří v souvislosti s § 83 odst. 2 občanského soudního řádu, upravujícím překážku věci zahájené ve speciálních případech a také s § 159a odst. 2 občanského soudního řádu, který rozšiřuje závaznost rozhodnutí v těchto věcech. K tomu, aby nastala překážka věci zahájené v případech výslovně stanovených zákonem, postačí totožnost žalovaného a totožnost nároků vyplývajících z téhož jednání nebo stavu. Zjednodušeně řečeno, po podání žaloby nemůže podat žalobu jiný žalobce a není tedy ani účastníkem řízení. Fakticky tedy toto ustanovení rozšiřuje překážku litispendence. V těchto věcech následně platí, že rozhodnutí zde vydané je závazné nejen pro účastníky řízení, ale i pro třetí dotčené osoby. Takže tato úprava znemožňuje jednotlivým dotčeným osobám ve stanovených řízeních podat žalobu, pokud už ji podal jeden z nich, ale rozhodnutí pro ně bude závazné, aniž by se řízení účastnili. Jejich jediná možnost, jak dané řízení alespoň zčásti ovlivnit, je v postavení vedlejších účastníků. Navíc se často ani nedozví, že žaloba byla podaná, protože v České republice není zakotvena povinnost informovat o zahájení takového řízení. Dalším negativním důsledkem toho, že dotčené osoby nebyli účastníky řízení je i skutečnost, že nemohou podat návrh na výkon rozhodnutí, a jsou tak de facto odkázáni opět na aktivitu žalobce.

A jaký byl účel a důvod přijetí takovéto právní úpravy, která hromadnou ochranu práv spíše omezuje, až znemožňuje, než že by ji zakotvovala?

Po pravdě řečeno nevím, důvodová zpráva o tom mlčí. Pravděpodobně šlo o pokus vytvořit něco podobného hromadným žalobám, aniž by byly domyšleny důsledky takovéto úpravy.

Takže tam v podstatě byl dobrý zájem to upravit?

Myslím, že ano. V souvislosti s touto právní úpravou se hovořilo o tom, že vlastně jde o hromadné žaloby. Ale zásadní prvky hromadných žalob to samozřejmě neobsahuje. Právní úprava hromadných žalob nemá v žádném případě zamezit možnosti podávání samostatných individuálních žalob. Současná úprava sleduje jediný účel, a to, že neprobíhá v téže věci s týmž žalovaným více různých řízení.

Zmínila jste dva možné modely, jaký je rozdíl mezi skupinovým a reprezentativním modelem hromadných žalob?

Začněme tím reprezentativním. Typické pro reprezentativní řízení je, že osoby, jejichž zájmy jsou předmětem sporu, se řízení neúčastní – nemají upravené procesní postavení. Výsledek je proto nezavazuje, ani pro ně nepředstavuje exekuční titul. Řízení vede z pozice žalobce reprezentant, kterým může být subjekt stanovený zákonem, soudem schválený ad hoc nebo např. i ombudsman. Zahájení řízení však nebrání dotčeným osobám v tom, aby samy vedly řízení, což u nás za současného stavu není možné.

Skupinový model zase znamená, že všechny dotčené osoby jsou účastníky řízení. Musí si však zvolit jednoho zástupce a jejich procesní práva a povinnosti jsou omezené. V rámci skupinového řízení rozlišujeme dva modely. A to  opt-in systém, nebo opt-out systém. Kdy v opt-in musí do řízení aktivně přistupovat členové skupiny, zatímco u opt-out systému jsou po zahájení řízení automaticky jeho účastníky a pokud se řízení nechtějí účastnit, musí z něho vystoupit. Oba dva tyto modely mají svá pozitiva i negativa. Nicméně si myslím, že pro nás vhodnějším je systém opt-in. Tento systém preferuje i Doporučení Komise.1 Evropská komise vydala roku 2013 doporučení pro členské státy EU, v němž jsou uvedené základní prvky a zásady, kterými by se měly členské státy řídit, co se týče kolektivní ochrany práv. Je to hodně obecný model a Komise zdůrazňuje, že je na členských státech, aby ho přizpůsobily svým právním řádům.  Doporučení Komise zdůrazňuje i to, že by kolektivní ochrana práv měla být uplatnitelná nejen v rámci soudního řízení, ale i v rámci alternativních řešení sporů.

Členské státy měly provést Doporučení do 26. července 2015. Dále pak měly sbírat statistické údaje o počtu soudních a mimosoudních kolektivních řízení, informace o účastnících a předmětu řízení a jeho výsledku. Komisi měly sdělit výsledky prvního roku nejpozději do 26. července 2016. Komise by pak měla na základě praktických zkušeností nejpozději do 26. července 2017 posoudit, jak je prováděno toto Doporučení. V závislosti na výsledcích pak Komise případně přistoupí k přijetí dalších opatření.

Je nějaká právní úprava, ze které by se dalo čerpat pro naši vnitrostátní úpravu?

Základem je asi vycházet z kontinentálních právních systémů. Angloamerický systém je pro nás využitelný jen v určitých bodech. Zaměřit se v rámci projektu chceme na švédskou právní úpravu, která je často zmiňována jako vhodný inspirativní model. Švédsko patří mezi evropské průkopníky kolektivní ochrany práv. Pozornost chceme zaměřit i na polskou právní úpravu, která nabyla účinnosti v roce 2009, a to právě z důvodu relativní novosti. Poslední úprava hromadných žalob, kterou se chceme v průběhu řešení projektu zabývat, je rakouská úprava. Důvodem je společná historie, rakouská právní úprava civilního procesu je chápána jako budoucí modelový vzor legislativních prací na civilním soudním řádu v ČR, s ohledem na nový občanský zákoník v ČR účinný od roku 2014 došlo navíc k velkému přiblížení s rakouskou právní úpravou soukromého práva. Téměř všechny evropské státy, myslím tím teď západní Evropu, již úpravu v nějaké podobě mají.

Takže absence úpravy je specifická pro postkomunistické země.

V podstatě ano, i když samozřejmě s určitými výjimkami. Po revoluci byla primárně řešena spousta jiných věcí, nezbytnost existence právní úpravy hromadných žalob se ukazuje až v posledních letech.

Už jste několikrát zmínila váš projekt. Jaký je cíl vašeho grantu?

Hlavním cílem projektu je nalézt konkrétní východiska pro tvorbu takové podoby právní úpravy kolektivní ochrany práv, která by odpovídala nárokům plynoucím z práva na spravedlivý proces, zohledňovala požadavky plynoucí z doporučení Evropské komise, čerpala z konkrétních zahraničních zkušeností a zároveň i respektovala české právní prostředí.  Modelů hromadných žalob ve světě je celá řada. Dva základní jsou žaloba skupinová a reprezentativní. Základním cílem je zjistit, jaký model a s jakými nutnými úpravami by u nás šel nejlépe aplikovat. Vedlejším cílem projektu je i výzkum možností promítnutí kolektivní ochrany práv do alternativních způsobů řešení sporů v ČR (zejm. mediace a rozhodčího řízení). Ideální stavem by potom bylo, pokud by naplnění těchto cílů v podobě vytvoření plánovaných výstupů projektu posloužilo jako podklad legislativních prací komise k hromadným žalobám zřízené v rámci MS ČR.

Co pro vás přesně znamená získání grantu od GAČRu? Budete moci zkoumat jinak, než byste byla schopná bez něj?

Jednak je to pro mě velká čest. Nejenom pro mě, mluvím i za paní doktorku Petrov Křiváčkovou a doktora Petrova. Je to pro nás i určitá satisfakce, že naše dosavadní činnost, a to nejen v této oblasti, měla nějaký smysl. Díky podpoře Grantové agentury České republiky jsme získali finanční prostředky, které nám pomůžou v dalším výzkumu. Asi není možné, a speciálně u hromadných žalob, vytvářet jakoukoliv podobu nebo koncept, aniž bychom získávali zahraniční zkušenosti. Získané finanční prostředky můžeme využít jak na cesty do zahraničí, tak samozřejmě i na zahraniční literaturu. Tím pádem se nám otevírají úplně jiné obzory.  V plánu máme po dobu trvání projektu cestu do Švédska, do Polska a do Rakouska.

Nedávno jsem četl rozhovor s panem profesorem Jelínkem z katedry trestního práva. Trestněprávní kolegové řeší podobný problém, jako řeší civilistika. U nich s tvorbou nového trestního řádu. Profesor Jelínek se tam velice negativně vyjadřoval k tomu, že by měli takovýto zákon tvořit akademici. Že prý akademici na to nemají kapacity, že na to nemají výcvik. Jak se k tomu stavíte vy?

Já si myslím, že komise, která tvoří jakýkoliv zákon, by měla být složená ze všech zástupců jednotlivých právnických profesí. Naopak se domnívám, že není dobře, aby zákony dělali výlučně soudci, protože si je mohou vytvořit k obrazu svému, stejně tak i advokáti nebo jiné právnické profese. Ideální stav tedy je, aby komise byla složena jak z akademiků, tak i praktiků.

Existuje již nějaký návrh právní úpravy, se kterým pracujete?

Před lety vyšel v Bulletinu advokacie článek dr. Balarina a prof. Tichého, který obsahoval i paragrafové znění, jak by mohl takový zákon vypadat.  Šlo však pouze o práci těchto dvou osob.

A Ministerstvo od toho tedy dalo ruce pryč?

Nemyslím si, že by článek, resp. paragrafové znění zákona bylo určeno pro Ministerstvo. Nevím, jestli s ním autoři komunikovali. Ministerstvo však v současné době zvažuje tvorbu právní úpravy hromadných žalob. Zhruba před 2 lety stanovilo komisi. Spolu s kolegyněmi Petrov Křiváčkovou a Šínovou z olomoucké fakulty jsme členkami komise. První schůzka se konala letos v létě. Hlavní diskuse byla vedena nad celkovou koncepcí, resp. zda má být právní úprava zahrnuta do připravovaného civilněprocesního kodexu nebo do samostatného zákona, probírali se samozřejmě i možné modely kolektivní ochrany práv a další související otázky.

Má akademik převzít tu pomyslnou vlajku a vrhnout se do toho v podstatě s tím, že nějakým návrh tímto způsobem vytvoří?

Já si myslím, že je to součást jeho práce. Pokud ví, že k tomu má co říct, tak proč ne.

Vidíte, že třeba u nás jsou nějaké důvody, které jsou odlišné než v ostatních státech, které už to právní úpravu mají, proč u nás se na té právní úpravě dosud nepracovalo? Proč to není naše priorita?

Nevím, proč tomu tak je. Nemyslím si, že je to otázka politická. Asi jsou pořád věci s vyšší prioritou, co se týče legislativních prací. Jiný důvod v tom nevidím.

Takže si nemyslíte, že to třeba nějaké zájmové skupiny, které by …

Ne, to si nemyslím, že by to bylo takto.

Napadají mě totiž např. mobilní operátoři. Může se stát, že operátor naúčtuje spotřebiteli několik stovek navíc. Jednotlivci to za soudní spor nestojí. Řešit to kolektivně už by možná dávalo smysl.

Tyto typy sporů řeší primárně Český telekomunikační úřad.  Teprve poté je dána pravomoc civilního soudu podle části páté občanského soudního řádu. Tam je tedy otázka, zda v těchto věcech vůbec hromadné žaloby připustit. Jak už jsem ale řekla, nemyslím si, že by byl nějakými skupinami vyvíjený tlak proti vzniku právní úpravy hromadných žalob.

Proč si třeba vysvětlujete, že teď v poslední době se novelizuje tolik právních předpisů. Od roku 2009 máme nový trestní zákoník, máme nový občanský zákoník od roku 2014, uvažujeme o novelizaci trestního řádu, občanského soudního řádu. Uvažujeme, že do toho velkého civilně procesního kodexu přibude i správní právo procesní, nebo se o tom alespoň uvažovalo. Čím si vysvětlujete, že je teď taková potřeba novelizovat?

Protože ten stav je už asi neudržitelný. Já teď budu mluvit jenom za civilní proces. Stále vycházíme z úpravy z roku 1963, zejm. po roce 1989 došlo k mnoha novelizacím, často ne příliš zdařilým. Právní úprava začala být nepřehledná a možná nastal čas začít od znova. Uvědomit si, na jaké koncepci a tedy i zásadách chceme civilní proces postavit a tomu přizpůsobit právní úpravu.

In this article

Join the Conversation