„Ještě jsem nezaregistroval, že by některá česká právnická fakulta představila pozitivní, dlouhodobou vizi, kam chce jít a čím chce být.“ Michal Bobek

7735 0
7735 0

Je těžké říct, čím se Michal Bobek proslavil nejvíce. Nejprve v roce 2005 rozvířil vody českého právnického rybníčku čtyřdílnou sérií článků o právním vzdělávání, které dodnes někteří pedagogové označují za nejlepší popis problému českých právnických fakult. V roce 2006 pak spolu s kolegy založil největší a nejznámější český právní blog Jiné právo. A aby toho nebylo málo, v roce 2015 se stal prvním českým generálním advokátem u Soudního dvora Evropské unie.

Pane profesore, bez dvou měsíců je to již rok, co působíte u Soudního dvora EU. Jaké jsou vaše pocity?

Pocity jsou výborné. Práce je to náročná, ale nesmírně zajímavá.

Liší se nějak atmosféra na Soudním dvoře EU a naším Nejvyšším správním soudem, na kterém jste také pracoval?

Obě instituce jsou špičková pracoviště, kde potkáte spoustu zajímavých lidí. Když jsem přišel na Nejvyšší správní soud krátce po jeho založení, atmosféra tam byla úžasná: otevřená, tvořivá, dynamická, v tom dobrém smyslu slova budovatelská. Soud se teprve dotvářel. Když podobnému procesu předsedá osvícená osoba s citem pro lidi, se schopnostmi, vizí a s odvahou dělat věci trochu jinak, je výstupem skutečně tak trochu jiný soud, na kterém byla radost působit.

Soudní dvůr je velká instituce se skoro šedesátiletou historií, ve které pracuje přes dva tisíce lidí bezmála třiceti národností. Instituce, její fungování i procesy jsou zaběhané. S ohledem na národnostní pestrost a různost také chybí stejné kulturní předporozumnění. Větší důraz je pak pochopitelně nezbytné klást na dodržování forem a procesů v rámci fungování instituce, neboť flexibilní dohoda v multikulturním prostředí obdobné velikosti může být zdlouhavá.

Atmosféra se tudíž podstatně liší. Obě instituce jsou nicméně svým způsobem vynikající: ve zkratce, obě by u mě bez problémů uspěly v „tričkovém testu“ (ten spočívá v míře dobrovolné sebeidentifikace – byl by si člověk ochoten dobrovolně obléknout tričko se znakem dané instituce a být v něm viděn na veřejnosti?).

Jaké ze stanovisek, která jste zatím jako generální advokát vypracoval, považujete za nejzásadnější?

Těžko říct. Aniž bych chtěl být nezdvořilý a na otázku odpovídat otázkou, musel bych Vás nejprve poprosit, abyste mi definoval „zásadnost“. Zásadní pro koho? Významem právní otázky, ohlasem u veřejnosti, velikostí formace, ve které o dané věci Soudní dvůr rozhodoval, mého intelektuálního potěšení při jeho psaní, nebo třeba společenskou a politickou citlivostí kauzy?

Pokud budu vnímat „zásadnost“ coby (pochopitelně subjektivní) význam právní otázky, kterou mě navíc bavilo psát, možná bych z více jak dvaceti stanovisek za oněch prvních deset měsíců zmínil tři. Za prvé, stanovisko ve věci European Federation for Cosmetic Ingrediences (C-592/14) se týkalo výkladu věcného rozsahu a geografického dosahu zákazu testování kosmetických přípravků na zvířatech. Za druhé, ve věci M. a S. (C-303/15) jsem Soudnímu dvoru navrhl se zamyslet nad vývojem judikatury týkající se povinnosti oznamování technických předpisů. Konečně ústavně podstatná mně osobně připadala také věc Komise proti Německu (C-220/15). Ta věc nebyla ani tak významná předmětem úpravy; výklad dnes již zásadně novelizované směrnice o uvádění pyrotechnických výrobků na trh asi nikoho úplně neuchvátí. Věc je ale podstatná principiálními otázkami hranic kreativního výkladu právních předpisů navrhovaných Komisí a na to navazujících otázek legality a dělby moci.

V jednom z rozhovorů jste uvedl, že si pro působení ve funkci generálního advokáta stanovujete dvě priority. Chtěl jste se zaměřit na hledání rovnováhy mezi akademickým pohledem na právo a tím, jak věci reálně fungují v rámci soudů členských států. Druhou prioritou je hájit principy právního státu a chránit jednotlivce, stejně jako jeho svobodu i autonomii, aby se jeho práva neztrácela na přechodu mezi jednotlivými členskými státy. Jak se vám u těchto priorit daří?

O „prioritách“ bych rozhodně nemluvil. A už vůbec bych si je nestanovoval. Jestli máte na mysli rozhovor s Lidovými novinami, který jsem poskytl minulý rok, byla tam řeč o otázkách, které jsou podle mě podstatné a kterým se bude Soudní dvůr v budoucnu v rámci své judikatury jistě věnovat. Nicméně zároveň jsem zdůraznil, že u soudu si není možné témata vybírat, a proto si lze jen těžko stanovovat nějaké „priority“. Na Soudním dvoře zkrátka řešíte kauzy, které dostanete přiděleny.

Ale Vámi zmiňované problémy se v mých stanoviscích pochopitelně také objevují. První z nich naleznete kupříkladu ve dvou věcech citovaných v odpovědi na předchozí otázku (European Federation for Cosmetic Ingrediences a M. a S.), kde jedním z faktorů pro volbu určitého výkladu práva Unie byla také realizovatelnost daného řešení orgány členských států. Druhá zmiňovaná problematika probleskuje kupříkladu v nedávných stanoviscích ve věcech Dworzecki (C-108/16 PPU) či Henderson (C-354/15), které se týkají přeshraničního doručování a nutnosti zachovat práva jednotlivce v jeho rámci. Konečně tématem, které se svobodou a autonomií jednotlivce také souvisí a které se objevuje v řadě kauz před Soudním dvorem, je rozumné zdůvodnění (pokračující) veřejnoprávní regulace. Ve stanovisku k věci Lidl (C-134/15) se mi bohužel Soudní dvůr o mém názoru v tomto ohledu přesvědčit nepodařilo.

Je z Vaší perspektivy v zahraničí nějak patrný český euroskepticismus? Projevuje se např. ve sporech, které před Soudním dvorem EU končí? Jsme v něčem specifičtí?

Rozlišil bych asi dvě roviny: formální na straně jedné, a řekněme společenskou na straně druhé. Do té první patří spory, které končí před Soudním dvorem, a způsob jejich vedení. To je typ formální, profesionální komunikace, ve které politické vášně nemají moc místo. Počítá se kvalita argumentace. Tam žádnou euroskeptickou specificitu, pokud tedy něco takového vůbec existuje, nevidím. Předběžné otázky, které od českých soudů chodí, jsou zajímavé, dobře zpracované a vyargumentované. Stejně tak vyjádření, které podává česká vláda, patří k těm nejlepším. Rovněž jsem nezaregistroval, že by přímé žaloby podávané proti České republice či Českou republikou nějak vybočovaly z běžného soudního „provozu“.

Naproti tomu výroky vybraných českých politických představitelů, které tu či onde na adresu Evropy a Unie pronesou, se pochopitelně do zahraničí dostávají. S těmi se pak setkáváte spíše ve společenské rovině, když se Vás kolegové v práci či lidé na různých setkáních táží, jestli je pravda, že ten či onen představitel České republiky vážně veřejně pronesl toto. Jestli pod pojem „český euroskepticismus“ řadíte tento typ výroků, ten patrně specifický je: svojí přiblbostí a mírou hulvátství.

K právnickým fakultám jste byl nemilosrdný. Nejprve série čtyř článků, které nejednoho pedagoga zvedla ze židle. V roce 2005 jste uvedl: „Vzhledem k tomu, že průměrný absolvent není schopen sepsat žalobu, jistě se nejedná o přípravu na praxi. (…) Z praktických znalostí studenta nic nenaučí, neboť převládá názor, že „je třeba položit ty teoretické základy“. Bohužel však pokládání teoretických základů nespočívá ve skutečném výzkumu, vědecké práci či formulaci vlastního úsudku. Za pokládání teoretického základu je považováno mechanické učení se nazpaměť, papouškování bez hlubšího pochopení materie.“ Změnilo se od té doby na právnických fakultách něco? Některé věci posoudíme hned. Školné, které jste navrhoval, nemáme. Bakalářské studium práv také ne. Vidíte posun jinde?

Toto hodnocení bych raději přenechal někomu jinému, a to z toho prostého důvodu, že se v tomto systému již 12 let nepohybuji. Ztratil jsem bližší kontakt na to, abych mohl provádět nějaká „širokospektrální“ hodnocení podobného typu. Ale co tak slýchávám od kolegů, patrně se jedná o „mírný pokrok v mezích možného“. Řada věcí se mění, a mění se k lepšímu. Řada věcí zůstává stejných.

Hlavní problém je ale myslím absence vize a absence konkurence. Jedno souvisí s druhým. Ještě jsem nezaregistroval, že by některá česká právnická fakulta představila pozitivní, dlouhodobou vizi, kam chce jít a čím chce být. Chci vypadat tak či onak, toto má být můj specifický profil absolventa a chci jej i další své cíle naplňovat takto. Vizí podobného typu a rozsahu nemyslím různé plány rozvoje, které sdělí, že vše je dobře, je jenom potřeba reakreditovat ten a ten obor, opraví se knihovna, menzu by chtělo zvenku znovu omítnout atd. To není vize, to je údržba. Ta je pochopitelně také nezbytná, ale je to něco jiného.

S tím souvisí ta absence konkurence: nejste-li tlačen k jakýmkoliv strukturálním změnám, nemusíte se jakkoliv pozitivně vymezit. Poptávka stále převyšuje nabídku. To nás dovede k jádru problému, který se s námi vleče již od devadesátých let: regulatorní pokřivení trhu s právním vzděláním, způsobené tím, že regulátorem je v zásadě oligopol stávajících právnických fakult sdružených v odpovídající pracovní skupině Akreditační komise, který odmítá vpustit na trh jakoukoliv konkurenci. Pozor, já tím rozhodně nepopírám pravomoc státu povolovat, kontrolovat a regulovat studijní programy. Je nicméně systém nastaven správně, pokud za dvacet let nepovolil akreditaci jedinému subjektu? Pár jich bylo, a to naposledy včetně pokud vím seriózně připraveného návrhu týmu okolo profesora Eliáše. A naopak žádnému subjektu nikdy akreditaci v zásadě neodebral (nechávám stranou různá kosmetická omezení), ať již se dopouštěl čehokoliv.

Je to již jedenáct let od doby, co jste články o právním vzdělávání sepsal. Vyvolaly silné reakce. Pociťujete reakce na tyto články v dnešní době? Napsal byste něco jinak?

Silné reakce … nu, ony ty články sice patrně vyvolaly silné reakce, ale dosti skryté. Tedy nikdo veřejně nikdy nereagoval, nenapsal polemiku či repliku či vlastní analýzu. Bobek se nicméně obratem stal veřejným nepřítelem. To mě vždycky mrzelo. Ano, patrně budu opět tím bezbřehým idealistou, který si myslí, že debata je typem vyjádření zájmu a starosti. Bavím se o věci, protože mi na věci záleží. Pochopitelně klíčový je styl způsob vedení debaty: ale pokud si dobře vzpomínám, vždy jsem se úzkostlivě bavil o tématech a problémech. Nikdy o osobách a obsazení. Bylo mi proto vždy líto, že ty články žádnou veřejnou a otevřenou debatu nevyvolaly.

A jestli bych napsal něco jinak? V rovině slovního vyjádření myšlenek jistě ano. Vždyť já po sobě nespokojeně přepisuji koncepty, které jsou dva měsíce staré! V rovině myšlenek samotných ale nevím; musel bych se asi do těch věcí zase začíst a zamyslet se nad nimi. Spíše ale ne. Ostatně ono to tak trochu souvisí s již uvedenou absencí debaty: nikdo mi nikdy vlastně neosvětlil, v čem jsem se věcně mýlil, s výjimkou blahosklonných paušalizací na půl huby někde na chodbě typu „no jo, ten mladej, drzej, idealista, vůbec neví, o čem to je“. Nu, a protože s výjimkou toho „mladej“ vše ostatní zůstává v zásadě při starém, bude to platit i pro ty myšlenky. Ale stále se rád nechám přesvědčit o opaku.

Stále si myslíte, že vzdělávání právníků v ČR je nadměrně dlouhé? Spousta lidí, kteří v tomto mají pravděpodobně i docela silné slovo a vliv, je totiž přímo opačného názoru a třeba celkovou dobu přípravy na pozici advokáta by ještě prodloužili. Toho názoru je třeba bývalý předseda České advokátní komory (dále jen „ČAK“), který se pravděpodobně bude o tuto pozici ucházet znovu.

Jestli máte na mysli ten návrh, který proběhl médii před několika lety a v němž se ČAK s odvoláním na Slovensko domáhala prodloužení délky požadované praxe advokátního koncipienta na pět let, to považuji skutečně za nadměrně dlouhé. S ohledem na vzdělávání právníků ČAK vlastně podprahově říká, že kvalita vzdělávání na právnických fakultách je natolik otřesná, že ani tři roky pak nestačí, aby se koncipient naučil základům profese. A proto je potřeba vzdělávání advokátů plně zdvojit, na dvakrát pět let?

To už je silná káva i na mě, který, jak mi Vaše otázky připomínají, kvalitu právnického vzdělávání v Čechách před jedenácti lety zrovna nechválil. Navíc, při vší úctě, argumenty pro tento krok zmiňované ČAK nebyly úplně přiléhavé. Třeba často skloňovaná problematická kvalita přípravy koncipientů, kteří vše potřebné pro výkon profese advokáta prý za pouhé tři roky obsáhnout nestihnou. Nu, oni by to myslím bez problémů stihli, kdyby bylo dnešní advokátní koncipování skutečně o profesní přípravě, a nikoliv o zaručeném přísunu levné pracovní síly, která nemá moc na výběr. Takže pokud ČAK vnímá jako problém nízkou kvalitu přípravy koncipientů, pak je to opět ČAK, která s tím musí interně něco dělat (třeba skutečným dozorem nad kvalitou vzdělávání koncipientů, omezením počtu koncipientů, které může jeden advokát školit, školením školitelů samotných, apod.). Mechanické prodloužení doby koncipování v tomto ohledu samo o sobě nic nezmění.

A pokud se ČAK domnívá, že kvalita právnického vzdělání absolventů fakult je skutečně tak problematická, že ani za tři roky s tím nemůže nic užitečného udělat, proč se nesnaží tlačit na fakulty a příslušné resorty a nedává podněty ke zlepšení výuky dle svých představ? Sám říkáte, že má ČAK vliv. Tak proč jej takto smysluplně nevyužije, pokud je nízká kvalita absolventů skutečně tím problémem, který měl být údajně prodloužením délky koncipování řešen?

Nechám-li stranou tento základní problém, který bych označil za míjení se deklarovaného cíle se zvolenými prostředky, pak by případné prodloužení požadované délky koncipientské praxe bylo nekoncepční i v mnoha dalších ohledech. Napadá mě třeba koherence s dalšími režimy profesního vzdělávání právníků: Jak by to bylo s uznatelností zkoušek a profesní přípravy v justici, státním zastupitelství či u exekutorských čekatelů a následné prostupností mezi profesemi? Jaké by to mělo sociální dopady na skladbu advokátského stavu? Mohl by si v praxi ještě někdo jiný, než synové a dcery advokátů, dovolit stát se advokátem? Byla by ta profese nadále stejně přístupná i pro zástupce sociálních skupin, které si nemohou dovolit v zásadě vydržovat své ratolesti další roky na minimálním či dokonce mínusovém platu? A dle mého názoru by to mělo také velice problematické dopady na potenciální budoucí advokátky, které by byly ještě silněji než dosud nuceny si volit mezi kariérou a rodinou.

Pustil jste se ale i do druhé strany barikády. Schytali to i studenti za svůj přístup – vytýkal jste jim třeba jejich letargický přístup a jejich motivaci ke studiu. Pozorujete nějaké změny u studentů?

Opět: To je těžké dnes hodnotit, neboť v Čechách moc nevyučuji. Problémem, který pokud to dobře chápu, zůstává stále stejný, je kvantita na úkor kvality. Studentů jsou stovky v ročníku, ale jenom desítky z nich mívají skutečný zájem a motivaci ke studiu. Tím myslím ochotu a motivaci se na hodiny připravovat, o věcech přemýšlet a následně diskutovat. Vždyť to je přece to, co je (tedy minimálně pro mě) na (vysokoškolské) výuce zajímavého, rozhodně tedy ve společensko-vědních oborech. Vysokoškolská výuka práva přece nemůže stát na tom, že „teď vám nadiktuji, co budou chtít u zkoušky, a to se naučte nazpaměť“.

Poukázat na problém části apatických studentů však mělo trochu jiný smysl, než aby to „někdo schytal“. Šlo o to poukázat na chybné parametry systému, který něco takového umožňuje. Je to pak demotivující pro obě strany: pro pedagogy, kteří by chtěli učit trochu jinak, ale pravidelně je vítá masa znuděných tváří, která jenom chce, aby jim to někdo „nadiktoval“, stejně jako pro tu menšinu studentů, která má zájem i potenciál skutečně studovat.

Jádrem je problém primárně ekonomický, neboť veřejné financování vysokých škol je založeno na principu „platba za kus“. Jediným smysluplným řešením by byla diferenciace mezi fakultami, kterých by ostatně mělo být více: některé budou kvalitní akademická pracoviště, s nižším počtem studentů a diverzifikovaným financováním, které budou skutečně bádat a učit. Jiné pak mohou být primárně přípravkou na praxi, bez akademických ambicí. V tom není nic dehonestujícího: prostě by každá nabízela jiný typ „produktu“. Bohužel, v reálu máme jenom čtyři fakulty na veřejných vysokých školách, které se snaží dělat stále to samé.

V ČR se objevuje ale i mnoho studentů, kteří nabírají zahraniční zkušenosti a jsou po studiu akademicky velmi aktivní. Myslíte si, že je třeba takový David Kosař výjimkou, anebo že takových studentů bude do budoucna přibývat?

Lidí typu Davida Kosaře jistě přibývá. Klíčovou otázkou bývá, zda se mají kam vrátit. V ideálním případě by jejich návrat a přínos neměl být systému navzdory, ale díky systému.

Na druhou stranu bych ale nečinil automatické rovnítko mezi „zahraniční zkušenosti“ a „úžasný akademik“. Jistě, je zde možnost, či možná dokonce nebezpečí, že člověk, který prošel studiem a výzkumem na dobré zahraniční škole, bude mít jiné nápady a přístup. Nemusí to platit ale beze zbytku. Stejně tak můžete mít akademika, který v zahraničí nikdy nestudoval, a přitom je to výborný odborník a úžasná osobnost. Člověk vystudovaný v zahraničí není definičně ani „podezřelý přivandrovalec, co nám tu chce zavádět nové pořádky“, ani automatický „osvícenec a nositel pochodně jediné vyjevené pravdy“. Řečeno ve zkratce: je dobré se vyhnout paušalizaci a raději se bavit o konkrétních lidech a jejich schopnostech.

Označil byste se za pozitivistu, nebo přirozenoprávníka?

Tyto nálepky nepovažuji za příliš užitečné. Každý právník, který alespoň na týden (kdykoliv v průběhu posledních dvou století) zahlédl reálnou právní praxi, je z povahy věci pozitivista: musí pracovat se systémem příkazů nazývajících se platné právo. Musí přitom vycházet především z textu právního předpisu. Skutečná otázka zní, ve který okamžik je kdo z nás ochoten opustit text právního předpisu pro prosazování jiných hodnot a zájmů. Jakýkoliv výklad totiž, pokud se tedy má nazývat výkladem, vychází v první fázi ze znění vykládaného předpisu. V čem se přístup jednotlivce diferencuje je okamžik zapojení argumentů a hodnoty mimo právo: někdo si ještě ani nedočte celý předpis a již křičí „kautely“ a „přepjatý formalismus“. Někdo jiný naproti tomu bude připomínat tvrdohlavé děcko, které si sedlo na píseček textu právního předpisu a odmítá jej opustit i tehdy, kdy další sezení na stejném písečku vede k očividné blbosti. Praktický přístup k výkladu v právu se tak nerozpadá do dvou bipolárních „táborů“, přirozenoprávního a pozitivistického. Tvoří kontinuum možných přístupů v závislosti na hodnotové volbě toho kterého interpreta.

Pokud ale trváte na nálepce (a diagnóze), tak co třeba etický pozitivista? Pokud text právního předpisu, pochopitelně vyložen kontextuálně, nevede k blbosti, nemožnosti či amorálnosti, nevidím důvod se od něj odchylovat. Pokud se od něj odchýlit musíte, je stále nezbytné se přitom snažit v maximální možné míře respektovat hodnotovou volbu učiněnou zákonodárcem.

Ptám se, protože jste se v rozhovoru z minulého roku negativně vyjádřil proti soudcovskému aktivismu. Na druhou stranu velmi zdůrazňujete hodnoty, které by měl mít každý soudce. Většina aktivistických soudců tak činí právě s odkazem na své hodnoty. To stejné zdůrazňujete i u osobnosti soudce. Je soudcem aktivistou jen liberál, který se snaží tlačit ochranu lidských práv dopředu, anebo i konzervativní soudce, který se snaží jít proti (v extrémním případě třeba i totalitním) tendencím ke změně? Silnou osobnost soudce si totiž můžeme představit v obou dvou případech.

Samozřejmě. Ale možná nejsilnějším soudcem je ten, který se bude maximálně snažit svoje osobní názory potlačit a respektovat hodnotovou volbu učiněnou zákonodárcem, opět s výhradou amorálnosti, přiblbosti a pochopitelně Vámi zmiňovaných nevratných strukturálních změn, které však představují specifickou kategorii. Prostě soudce, který chápe, že není soudcem proto, aby měnil svět a vnucoval mu svoje názory, ale aby citlivě řešil společenské konflikty.

Bavit se o podobných problémech na takto abstraktní úrovni je ale obtížné. Já se pojmu „soudcovský aktivismus“ vyhýbám, protože je pro mě prázdný. Záleží na kontextu a definici jakéhosi „mediánu“, s ohledem na který pak chcete měřit, zda určitý konkrétní zásah moci soudní byl v poměru k danému standardu příliš mnoho, či příliš málo.

Nedostatek předávání hodnot na právnických fakultách byl také předmětem vaší kritiky. Jak přesně by mělo toto předávání hodnot vypadat?

Myslím, že tuto kritiku by bylo vhodné zasadit do kontextu. V době psaní série článků, které zmiňujete, tedy v roce 2004, byla ještě v živé paměti na pražské právnické fakultě aféra na téma prodeje přijímacích zkoušek, která se nikdy nevyšetřila. Poté uplavala v rámci povodní diplomová práce nejmenovaného politika. Řada procesů v rámci fakulty, třeba zapisování na zkoušky či zkoušení, neprobíhala zrovna optimálně. Tak nějak se již také šuškalo, že v té Plzni se údajně dějí zajímavé věci. Posudková a expertní činnost Ústavu státu a práva Akademie věd také nebyla prosta kontroverzí. Každou chvíli pak někde vyskočila nějaká „plagiátorská aféra“.

V tomto kontextu jsem si dovolil poznamenat, že předávání hodnot nadcházejícím právníkům neprobíhá v podobném kontextu zrovna ideálním způsobem. Hodnoty pochopitelně nelze předávat způsobem, že vypíši předmět s názvem „Hodnoty“, zakončený zkouškou, s případně navazujícím výběrovým seminářem „Hodnoty II“, zakončeným kolokviem. Děje se tak především podprahově, vzory a napodobováním. To, co studenti vidí u svých pedagogů, následně napodobují, neboť to považují za korektní vzorce chování. Říká se tomu „skryté kurikulum“.

Dám Vám příklad: v rámci doktorandského semináře se se studenty bavíme také o tom, co je to plagiát, jaké jsou citační standardy a jaké je jejich správné použití. Vždy se pak někdo přihlásí a optá se, zda jsem viděl vědeckou monografii x od profesora y, který sepsal odbornou knihu bez jediné poznámky pod čarou či poznámky v textu (na konci je v lepším případě možná jakýsi seznam „použité literatury“). Ta skutečná otázka, která je v té první skryta a která je někdy vyjádřena podprahově, někdy explicitně, zní: toto je zdejší standard, v kterém já operuji a kterému se přizpůsobuji. Buď mi ani nikdo nikdy neřekl, jak se v odborné publikaci cituje, anebo to tuším, ale proč bych si zrovna já přidělával tu práci, a potenciálně si tím znepříjemňoval život?

Občas mi při přípravě tohoto rozhovoru připadalo, že si protiřečíte. Na jednom místě jste zdůrazňoval, že na vrcholu soudní soustavy by měl stát někdo, kdo se nedívá pouze z perspektivy jednoho právního odvětví. Na druhé straně jste zdůrazňoval nutnost specializace již při studiu. Mezi těmito zdroji byl ale několikaletý odstup. Změnil se nějak váš názor? „Vychází z koncepce, že „doktor obojího práva“ musí obsáhnout přinejmenším všechny obory platného práva. Tento požadavek mohl reálně obstát tak naposledy ve druhé polovině 19. stol. Tento přístup je navíc kombinován s nesprávnou představou většiny vyučujících, že každá „řádná“ katedra musí mít alespoň jeden vlastní povinný předmět. Tato politika má za následek zbytečné prodlužování studia o nepotřebné předměty při současné nemožnosti skutečné specializace v rámci magisterského studia.“1

Dovolím si s Vámi nesouhlasit. Tedy protiřečit si pochopitelně mohu, nicméně se nedomnívám, že by tomu tak bylo v tomto případě. Jde o dvě odlišné věci.

Možnost větší míry specializace v právnickém studiu jsem navrhoval v reakci na tehdejší studijní plány, vyznačující se zbytněním povinných předmětů. Těch je tolik, že studentu neumožňují se příliš specializovat, zaměřit se na určitou oblast práva. Otázka větší specializace byla také provázána s návrhem děleného studia: bakalářské studium obsáhne povinné předměty společného základu, zatímco dvouletý navazující magistr by byl především o specializaci. Tato myšlenka mi přijde stále rozumná: domnívám se, že v rámci tří let je možné obsáhnout společné minimum, stejné pro každého právníka, ať již bude chtít být notářem, advokátem v trestních věcech, či podnikovým právníkem se specializací na právo duševního vlastnictví.

Oproti tomu myšlenka, že na vrcholu soudní soustavy by neměli být specializovaní soudci, se dle mého názoru s myšlenkou umožnění větší míry specializace při studiu netluče. Absence specializace u vrcholných soudů je myšlena především pro těleso jako takové, nikoliv nutně na úrovni jednotlivých jejích členů. Zatímco specializace dává velký smysl u soudů prvního stupně a i částečně u odvolacích soudů, u vrcholných soudů by se měly opět jednotlivé nitky právních odvětví sbíhat a tvořit nikoliv oddělená sklíčka mozaiky, ale jeden koherentní obraz. Pouze tak mohu udržovat právní řád, který funguje jako celek.

Jak se díváte na přesně opačnou tendenci, kdy na Nejvyšším správním soudu byla zrušena kolegia, a tedy i jakákoli specializace? Jsme vůbec schopní být na stejné úrovni právní odbornosti jako Anglie či Německo, které jsou svou specializací proslulé? To stejné s Evropskou unií – je to obrovské penzum právních předpisů z různých oblastí, že to skutečně není schopen pojmout ten, kdo se na to nespecializuje.

Osobně se zrušením kolegií na Nejvyšším správním soudu naprosto souhlasím. Vždyť už správní právo jako takové, byť do sebe vtahuje předpisy mnoha dalších právních odvětví, je jistou výsečí práva. Štěpit jej dále na pouze věci daňové, pouze věci sociálně-správní, nebylo dle mého názoru vhodné.

Teď si nejsem moc jist, nač odkazujete, pokud mluvíte o „proslulé specializaci“ v Anglii či Německu. Anglie, tedy minimálně v podobě Nejvyššího soudu, ale i dříve Odvolacího výboru Sněmovny lordů, která byla anglickým nejvyšším soudem do roku 2009, je právě proslulá tím, že na nejvyšší úrovni specializaci nikdy neměla, právě naopak: jejich lordstva vždy rozhodovala jakékoliv právní otázky, od komerčních sporů přes trest až po otázky mezinárodní ochrany. Naproti tomu specializované v Anglii byly prvostupňové soudy a především specializované tribunály ve správním právu.

Ano, německé soudy specializované bývají, a to včetně specializace u pěti vrcholných spolkových soudů. Ale asi by nebylo vhodné zapomínat, že dogmaticky mimo, funkčně nicméně nad všemi těmito soudy stojí Spolkový ústavní soud, který naopak nikterak specializovaný není, tedy pokud za specializaci nepovažujete alespoň jednu profesuru, neboť to je soud tradičně hodně „profesorský“. Takže pokud se podíváme na Spolkový ústavní soud funkčně, zjišťujeme, že díky individuální ústavní stížnosti je vlastně nespecializovaným nejvyšším soudem, neboť přibližně 95 % jeho nápadu tvoří ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudů.

Nu, a soudy Evropské unie? Tribunál, tedy prvostupňový soud Evropské unie, jistou míru specializace má. Právě rušený Soud pro veřejnou službu byl plně specializován. Nicméně Soudní dvůr je pravý polyhistor: jeden den máte na stole ochrannou známku Unie, druhý den registraci léčivých přípravků v Německu, třetí den trestní věc z Bulharska, následuje ochrana spotřebitele z Finska a na závěr týdne se můžete ponořit do přeshraničního konkurzu týkajícího se daňového nedoplatku mezi Maďarskem a Rumunskem.

Takže pokud se podívám na Vámi zmíněné příklady, s částečnou výjimkou Německa všechny mluví právě pro systém, který se mně osobně zdá nejvhodnější: vrchol soudní pyramidy specializovaný být nemá, nižší články naproti tomu ano. Soužití jednotlivých článků pak vytváří žádanou synergii: nižší články soudní soustavy vnášejí expertní znalost a specializaci, nejvyšší článek soudní soustavy pak spíše horizontální pohled, jednotu systému a transversální zachovávání stejných principů, zároveň také trochu „zpětný překlad“ problému pro lidi. Ono totiž v systému, který má vysokou míru specializace odzdola až nahoru, výrazně hrozí fachidiocie a odcizení, o absenci debaty a vytváření „jediné pravdy“ díky izolaci ani nemluvě.

Přednášíte o právní metodologii. Co si myslíte o české právní vědě?

Pokud „českou právní vědou“ myslíte tu fyzicky generovanou v české kotlině, ta se rozhodně lepší. Pokud „českou právní vědou“ myslíte něco specifického, co by mělo definiční znaky odlišné od právního výzkumu produkovaného kdekoliv jinde v Evropě, pak si dovolím pochybovat o její existenci. Obrat „česká právní věda“ mi vytane na mysli především z debat na téma, proč tu pravou „českou právní vědu“ nelze hodnotit stejně jako jiné vědní obory. Ta se vedla především v souvislosti se zaváděním tzv. kafemlejnku, tedy způsobu výpočtu a rozdělování finančních prostředků za vědecké výstupy, kterou ovládli ti „zlí přírodovědci“, kteří prostě nechápou, jak je ta „česká právní věda“ odlišná a unikátní. Ten původní model, stejně jako nástupci, měl a má mnoho much. Bohužel ale podstatná část výhrad proti těmto modelům se spíše zaměřovala na zdůvodňování, proč o tom pravém českém právu nelze napsat nic v cizím jazyce a proč sborník publikovaný na Slovensku a recenzovanými dvěma tamními přáteli musí být v právu vykazován jako peer-review zahraniční publikace se zásadním impact factorem.

Karikuji. Myslím nicméně, že výzkum v právu se u nás posunul za poslední dekádu skutečně dopředu. Stále více právníků se účastní zajímavých mezinárodních projektů, publikuje v zahraničí. Opět netvrdím, že skutečnost, zda bylo něco publikováno v zahraničí, je tím jediným měřítkem kvality. Ale jistou vypovídající hodnotu to má, především pokud nějaká publikace obstála v uznávaném recenzním řízení známého periodika či nakladatele. Postupně se také mění financování výzkumu; kupříkladu pokud vím, smysluplně se reformoval proces udělování grantů GA ČR. Nu a třeba Vámi zmiňovaný David Kosař zrovna rozjíždí v Brně na Masarykově univerzitě mnohamiliónový grant od European Research Council, což je i v evropském měřítku úžasný úspěch.

Jak jste spokojený s odborností a výukou doktorandů?

Nedovoluji si hodnotit, neboť jsem v Čechách ještě nikdy nebyl součástí doktorandské komise a mnoho českých disertací jsem nečetl. K metodologické výuce doktorandů se snažím občas trochu přispět, ale je to pochopitelně v omezeném časovém rámci. Z toho, co však vidím a slyším, mám obavu, že se trochu replikuje problém pregraduálního studia: kvantita válcuje kvalitu. Při stovkách zapsaných doktorandů jak v Praze, tak v Brně pak absentuje to hlavní: individuální přístup k jednotlivci a výstavba jeho schopností. Doktorandské studium by nicméně dle mého názoru mělo být především o přípravě budoucích badatelů a učitelů, nikoliv továrna na dalšího doktora i za jménem.

Problém je to koncepční a v jádru opět ekonomický: platba „za kus“. Po masovém pregraduálním studiu se nám opakuje masové doktorandské studium, které bohužel také replikuje do značné míry to pregraduální studium co do obsahu: opět se učí tak trochu to samé, dělají se odborné zápočty, zkoušky. Pak bohužel už nezbývá čas ani energie na dle mého názoru skutečný obsah doktorandského studia: naučit akademiky in spe (= v naději, pozn. redaktora) číst, myslet, psát, formulovat, přednášet a obhajovat názory na odborných fórech českých i zahraničních. To by mělo být v rámci doktorandského studia předáváno, vyžadováno a zkoušeno, nikoliv opět memorování a přezkušování odborných předmětů. To vše by pak mělo vyústit ve skutečnou monografii, samostatnou vědeckou práci, která by měla být alfou a omegou celého podniku, nikoliv honění dalších zápočtů a zkoušek.

Již zmiňovaný postup vpřed v rámci „pokroku v mezích možného“ by u doktorandského studia mohl být možná v krátkodobém horizontu dvojí: za prvé, pokusit se přinejmenším o „vícerychlostní“ doktorandské studium, ve kterém by se minimálně pro interní doktorandy, pro které by bylo také nezbytné zajistit odpovídající platové prostředky, vytvořil program zaměřený především na předávání znalostí a schopností a školení akademického dorostu. Za druhé, zdá se mi, že mnoho lidí končí v doktorandském studiu tak trochu omylem. Když se jich ptáte po motivaci, tak reakcí je „jsem se chtěl ještě trochu dál odborně rozvíjet, specializovat, tak jsem se zapsal do PhD“. Jenže tohle jim PhD výzkum může jenom obtížně poskytnout. Chybí u nás specializační magisterské kurzy (LLM), které jinde pokrývají přesně tento typ poptávky: jsou to totiž vyučované kurzy s různou specializací, které umožňují se dále rozvíjet, a to především pro čerstvé absolventy, kteří moc nevědí, co si se sebou počít, ale i praktiky, kteří po letech práce mají zájem si dále prohloubit znalosti v určité oblasti.

Jak byste definoval právní vědu? Kde jsou její hranice? Vaše články se (ne výlučně, ale často) zabývají něčím, co by se dalo nazvat konstrukcí ideálního vzdělávacího systému právníků, pak zase konstrukce ideální soudní soustavy. Jste tím hodně specifický a takové články se jen tak u akademika nenajdou.

Obávám se, že jednovětné definice nejsem schopen. A stručného popsání hranic už vůbec ne. Věcí, které můžete v právním výzkumu dělat, je mnoho. Nicméně konstrukce ideálu čehokoliv je rozhodně typem vědeckého zkoumání, v zásadě jakéhosi normativního projektu. Jak k vytvoření daného ideálu přistoupíte, je na Vás: budete se snažit induktivně stanovit parametry modelu na základě minulých zkušeností, ať již srovnávacím či historickým výzkumem? Pokud ano, budete vždy sociologizující, protože parametry skutečného fungování modelu nikdy nemůžete dovodit z pouhé jeho zákonné úpravy. Anebo si vytvoříte ideální model normativní, hodnotový, ukotvený v jiné hodnotě nebo z jiné hodnoty dovozený? Tím se dostáváte do oblastí teorie a morální filosofie. Ale stále provádíte výzkum v právu, byť jiného typu. Anebo si definujete nějaké prvky společenské reality, které pak budete zkoumat empiricky a kvantitativně, a z nich zpětně budete definovat parametry ideálního modelu, jako toho, který maximalizuje realizaci prvku x?

To všechno je skutečný právní výzkum. Poskytuje nekonečný počet variací, definovatelný pouze skrze co, proč a tím pádem jak chcete zkoumat. Proto je těžké jej stručně definovat. V zásadě by mělo ale vždy jít o nalézání, obhajování či systematizaci existující materie. To vše má přidanou hodnotu ve vztahu k rozsahu našich existujících znalostí. Oproti tomu čistý popis, bez jakékoliv intelektuální přidané hodnoty v podobě systematizace, bývá těžké dle mého názoru za právní vědu označit.

Oba předsedové nejvyšších soudů (tj. Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu) nyní hlasitě bojují za nejvyšší radu soudnictví. Vy jste vůči ní skeptický, jak jste v několika svých článcích vyjádřil. U současného předsedy NSS Josefa Baxy jste působil jako asistent. Ovlivňovali jste se nějak navzájem ve svých názorech?

Ano, skeptický jsem. Ale bylo by asi vhodné přesně říci, vůči čemu: já jsem byl a zůstávám skeptický vůči silné nejvyšší radě soudnictví, tak jak byla vytvořena po latinském vzoru ve státech střední a východní Evropy (z našich sousedů Slovensko či Maďarsko do ústavní reformy). Silnou nejvyšší radou soudnictví rozumím instituci, která je tvořena majoritně či výlučně soudci a přebere v zásadě všechny klíčové funkce správy justice (výběr, jmenování soudců, kárná pravomoc, správa, rozpočet, technické zabezpečení soudů).

Mé výhrady vůči podobné instituci nejsou ideologické, ale empirické: podobný model totiž, pokud vím, bohužel nikde dobře nefunguje. V lepších případech vede k zapouzdření a sociální nekomunikativnosti justice, v horším (a v post-komunistických státech bohužel častějším) případě dokonce i k jevům horším.

Na druhou stranu to, vůči čemu v českém kontextu skeptický nejsem, je institucionálně slabší rada soudnictví, která by byla primárně tělesem kontrolním, brzdícím co do zásahů do justice a tělesem podnětným a strážícím s ohledem na dlouhodobý rozvoj justice. Rada, která by reprezentovala historickou paměť, znalost, a hlas justice. Nerozhodovala by ale sama, jednostranně, ale společně s ministrem spravedlnosti, případně s vládou. Jinak řečeno, na klíčových změnách v justice a především zásazích do justice by se musely obě moci, výkonná a soudní, dohodnout. Ostatně podrobně jsem to rozebral v článku v Právních rozhledech minulý rok (Právní rozhledy č. 17/2015, str. 598).

Máte ještě nějakou otázku, na kterou se vás v rozhovorech za ta léta ještě nikdo nezeptal a vám to připadá jako škoda?

Tak teď jste mě skutečně dostal: ne, nemám. Ale máte pravdu, asi bych si měl do budoucna něco vhodného připravit, neboť pokud mohu parafrázovat ministra Jima Hackera v nesmrtelném „Jistě, pane ministře“, rozhovory se přeci nedělají proto, aby dotázaný odpovídal na otázky, které jsou mu položeny, ale mohl veřejnosti sdělit to, co chtěl. Nu, stále se je co učit …

In this article

Join the Conversation