„Nejsme vychováni k porušování pravidel…,“ říká předseda NSS Josef Baxa

1777 0
1777 0

Rozhovor může být nezáživnou spletí odpovědí na nepřipravené otázky, ze kterých si čtenář mnoho neodnese a po prvním odstavci odloží zbytek rozhovoru do šuplíku „nicneříkající“. V tomto případě jde o pravý opak. Čtěte náš rozhovor s Josefem Baxou – předsedou Nejvyššího správního soudu, ve kterém se dozvíte nejen jeho názor na úroveň a stav právního vzdělávání v tuzemsku, ale také o potřebě trvat na požadavku racionality, jednoty a bezrozpornosti právních předpisů.

Začnu otázkou ze školního prostředí. Co říkáte na současný stav právnických fakult v ČR?

Ačkoliv mohu věci komentovat pouze zpovzdálí, jelikož se nepohybuji v akademickém prostředí každý den, jsem členem vědeckých rad všech čtyřech veřejných právnických fakult. Tyto fakulty spolu sdílejí v dobrém i ve zlém celkový stav vysokého školství, takže nejsou v ideální kondici. Ať už fakulty velké, tedy pražská a brněnská nebo ty malé a nové, tedy plzeňská a olomoucká, všechny mají svoje problémy. Některé z nich se kdysi vyvinuly ve velké krize, ale jsem rád, že např. plzeňská fakulta přežila svojí klinickou smrt a už směřuje správným směrem. Něčím podobným si také prošla olomoucká fakulta, byť tehdy bez takové mediální pozornosti, ale i ta má dnes našlápnuto k výborné budoucnosti.

A co fakulty v Praze a v Brně?

V současné době považuji tu brněnskou za nejdynamičtější, resp. nejmodernější. V dobrém se zde projevuje brněnské prostředí vysokých soudů a dalších justičních orgánů, takže interakce mezi těmito orgány a fakultou je velice znát. Pražská fakulta je velká, tradiční, má obrovské zázemí, ale možná právě pro svoji velikost se některé změny projevují pomaleji, než by bylo třeba. Co je ovšem podstatnější, je, že postrádám „leitmotiv“ u těchto škol a tím by měl být akcent na praxi. Myslím si, že se tyto fakulty nezajímají o to, jaké má praxe očekávání, jaké chce absolventy a nepřizpůsobují tomu svojí výuku. Zejména ve světě nestability a nejistoty práva, které je známo svými permanentními změnami. Odpovědí by měla být zásadní změna pohledu od stávajícího modelu výuky práva, odklonit se od klasického memorování „telefonních seznamů“ a zaměřit se spíše na právní uvažování a argumentaci. Právo by se mělo více učit po institutech, multidisciplinárně.

S tím souvisí i právní povědomí veřejnosti. Zlepšuje se nebo se lidé mají pořád zažito, že jakmile nastane právní problém, je potřeba vyhledat právníka?

Rozhodně se nezhoršuje, ale na druhé straně to výrazné zlepšení zde také není. Je to do jisté míry odraz práva a jeho institucí, které mají právo prosazovat a chránit. Stav práva odrazuje. Neláká k poznání.  Přeci jenom nejsme vychováni k porušování pravidel, ale my se v nich nevyznáme, a teď nemluvím o opravdu složitých odlehlých předpisech, ale o předpisech pro všední den, které by měly být srozumitelné  každému průměrnému člověku. Abychom byli nuceni obracet se s každým bagatelním problémem na právníka, aby nám „přeložil“ zákon, rozhodnutí apod. je absurdní situace. Ale to vše se odvíjí od  stability práva. Ta je předpokladem pro to, aby lidé mohli právo poznat, osvojit si ho a podle něj se přirozeně chovat.

Patříte dlouhodobě ke kritikům úhlednosti, přehlednosti a srozumitelnosti zákonů. Co se musí zásadně změnit, aby zákony byli „lidštější“? Aby tomu i běžní lidé mohli porozumět.

Já netvrdím, že právnickým jazykem by se měli bavit dělníci na stavbě. Na druhé straně, pokud zákon upravuje běžné situace, běžná práva a povinnosti, běžným lidem, musí přece mluvit jazykem, kterému oni porozumí. A od toho máme krásný jazyk český, kde je velice jednoduché vyjádřit něco jasně. Tím by se předešlo i různým interpretačním sporům. Ten kdo začne psát text zákona, a teď nemyslím zákonodárce, jelikož to je termín hodně abstraktní, tak tento člověk si musí být vědom, že zasahuje do systému, který by se měl vyznačovat racionalitou, jednotou a bezrozporností. To je velká odpovědnost. Někdy k tomu zákonodárci přistupují s příliš velkou lehkostí. Mluvíme česky, tak přece není těžké něco napsat. Musí se k tomu přistupovat jako k celku. Ne, že pokaždé když se změní politické vedení, bude se na to pohlížet jak „váš zákon, náš zákon“. Pak se dostáváme do takových tragikomických situací, kdy ustanovení jednoho zákona říká, že pro účely tohoto zákona se kočkou myslí toto, a druhý zákon říká zase něco jiného. Prostě kočka je kočka a ta terminologie musí být jasná.

Takže zákonodárcům tedy nejde o úpravu toho či onoho, ale o prosazení vlastních zájmů.

Prosazování práva je politický nástroj vládnutí. Je jasné, že ten, kdo prosazuje změnu zákona, není vždy veden nejšlechetnějšími úmysly a nebere ohled na okolí, což je jeden z faktorů, který to právo kazí.

Stále aktuálním tématem je uprchlická krize.  Do agendy Nejvyššího správního soudu spadají také azylové věci. Zvýšil se nějak počet kasačních stížností co do (ne)udělování azylů nebo nařizování správních vyhoštění?

Vůbec ne. Ta čísla jsou velice střízlivá a jsou to jednotky procent. Tím to samozřejmě nechci zlehčovat, jde pořád o vážné případy a je to o zkoumání reálií na druhém konci světa. Ta situace je ovšem zcela odlišná od toho, jak to tu bylo před mnoha lety, kdy správní soudy byly zaplaveny cizineckou agendou a z velké části ani nešlo o uprchlíky, kteří by reálně mohli žádat o mezinárodní ochranu. Dnes je těchto případů o mnoho méně. Je to zjištěno i statistikou na krajských soudech, kde tato agenda nemá žádnou dynamiku, která by způsobila problémy.

Takže nepozorujete nějakou změnu v rozhodování krajských soudů v této oblasti. Např. politické nátlaky pokud jde o udělování azylů popř. správních vyhoštění.

To bych zde chtěl důrazně odmítnout. Žádné takové změny nejsou. On to ve své podstatě ani není problém, stačí se podívat na čísla Ministerstva vnitra, které se tím věcně zabývá. Počet cizinců, počet žádostí se meziročně nikterak nezvýšil. Co problémem je, což se skrz právě málo žadatelů příliš neprojevuje, je nedostatečná implementace evropských předpisů, konkrétně procedurální směrnice a jejího článku 46, který ukládá členských státům, aby ve svých právních řádech zajistili, že soudy minimálně  v první instanci budou vycházet ze skutkového a právního stavu až k době svého rozhodování. Čili to nebude typický správní přezkum ke dni rozhodnutí správního orgánu.  Tedy pokud žadatel bude přicházet s novými tvrzeními a předkládat nové důkazy, např. o změně situaci v zemi původu, soud má povinnost toto prověřit. A na základě tohoto by měl mít i pravomoc  udělit azyl. To ovšem nelze bez přijetí adekvátní úpravy. Přitom lhůta při přijetí této směrnice uplynula již před více než rokem.

Když už jsme zmínili krajské soudy. Nemyslíte si, že předsedové krajských soudů mají příliš velkou moc při výběrů nových soudců? Často je totiž kritizována netransparentnost výběrového řízení.

Problém je, že neexistují jednotná pravidla. Není přece důvod, aby se jinak vybírali soudci v Českých Budějovicích a jinak v Ostravě, podle toho jak ten či onen funkcionář je nakloněn transparentnímu výběrovému řízení. Chce-li být někdo soudcem v České republice, musí mít zajištěn stejný přístup a justice musí mít stejné nároky. Tedy zásadním deficitem je absence zákonné úpravy, aby zmizely pochybnosti o výběru soudců.

Vy sám jste původně trestní soudce. Co říkáte na plánované snížení trestní odpovědnosti mladistvých? Pomůže to něčemu, nebo by stát měl více prostředků vynakládat na práci s mladými delikventy během trestu a následně po jeho skončení?

Já si myslím, že potřeba hýbat s hranicí trestní odpovědností je absolutně mylná úvaha, a to i u těch nejzávažnějších provinění. Od roku 2009 máme přece nový trestní zákoník, kde se všechny tyto faktory důkladně debatovaly, zvažovaly a nic nenaznačovalo potřebě změny. Nehledě na argumenty ve prospěch této změny, že dnešní děti jsou daleko vyspělejší, vyzrálejší, než jsme třeba byli my nebo naši rodiče apod. To je naprosto v pořádku, pak ale nezačínejme a nekončeme u změny hranice trestní odpovědnosti. Pokud tomu tak opravdu je, pojďme se bavit o tom, zdali tyto děti mohou dříve uzavírat sňatky, mohou dříve mít řidičský průkaz, dříve jít volit nebo být voleni. Jsou to děti nebo nejsou?  Přece diskuse nemůže stát jenom na tom, že snížíme tuto citlivou a dobře vybranou hranici pro trestní odpovědnost a nebudeme si všímat celého okolí, kde rovněž hranice 15 let je určující pro nabytí práv nebo povinností.

Jak probíhají práce na Nejvyšší radě soudnictví?

V tuto chvíli nijak, jelikož justice sama této instituci vdechnout život nemůže a je potřeba spolupráce s vládou a Parlamentem a obecně s politickou sférou, kde dlouhodobě není ochota se tímto zabývat. Proto justice bude čekat opět na nějakou příznivější chvíli.

Jste také dlouhodobě zmiňován jako možný nástupce Pavla Rychetského v čele Ústavního soudu. Jak se díváte na možnost opětovného jmenování ústavním soudcem? Není zde riziko rozhodování na oko líbivěji politickému vedení?

Já zde zastávám konstantní názor neopakovatelného funkčního období, byť pravděpodobně prodlouženého. V současné úpravě  ta rizika totiž nepochybně existují. Ať na straně soudců, kteří uvažují o dalším funkčním období, tak na straně těch, kteří o nich spolurozhodují. Jsou známy případy, kdy soudcům kandidujícím podruhé bylo vyčítáno, jak hlasovali v jistých věcech. A to hrát roli nesmí.

In this article

Join the Conversation