„Ústavní soud zní patnácti různými hlasy, proto snaha o jednotnou komunikační linku není snadná.“ JUDr. Vlastimil Göttinger

3036 0
3036 0

Vlastimil Göttinger je vedoucím odboru vnějších vztahů a protokolu Ústavního soudu České republiky. Absolvoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. I přes své bohaté aktivity a plný kalendář dokončil i doktorské studium v oboru správního práva s dizertační prací „Činnost a řízení ozbrojených sil v míru jako předmět zkoumání správní vědy.“ Iurium Vám přináší jedinečný a inspirativní rozhovor nejen o roli vedoucího protokolu.

Na úvod bych měl položit stěžejní otázku – k čemu vlastně slouží protokol?

Na to nebude snadné odpovědět jednoduše, natož stručně, ale pokusím se o to. Veřejnost si asi činnost protokolu představuje jako souhrn aktivit, jimiž my protokolisté bráníme ústavním činitelům v pojídání obědů rukama, následně je honíme ze schůzky na schůzku nebo pilujeme jejich slavnostní proslovy a pořadí podávání ruky. To je ale taková vnější karikatura, podobně přesná, jako vtipy o blondýnách. Protokol totiž vznikl z ješitnosti.

Z ješitnosti?

Historicky ano. A řešili to už staří Egypťané. Jejich faraonové byli prezidenty starověku, vedli války a řídili stát, ale současně byli i bohy a hlavními protagonisty státního kultu. Takže jak se chovat v okamžiku, kdy museli jednat s jiným panovníkem, který názory o jejich božské identitě nesdílel, ale o to větší měl vojenskou sílu? No musel se najít dvorní úředník, který dokázal skloubit zájmy všech zúčastněných, nikoho neurazit, vymyslet kdo koho osloví první, kdo dá komu jaký dar, aby se oba panovníci cítili jako suverénové a přitom se podařilo dosáhnout cíle. Tehdejší protokol zkoumal zvyky, tituly a rituály cizích panovníků, aby jednání nikoho neurazilo, nikoho neponížilo a zachovalo důstojnost všech zúčastněných. A to je vlastně hlavní cíl protokolistů dodnes. Připravit vše tak, aby to vypadalo samozřejmě, hladce a bylo to pro zúčastněné příjemné a efektivní.

Znamená to, že se protokol nevyvíjí?

To určitě ne, protože protokol se vyvíjí jako každá disciplína lidské činnosti a v průběhu času se z něj vydělila diplomacie, církevní protokol a další činnosti, na druhou stranu k němu přibyla řada dalších aktivit. Jestliže se ve středověku panovník připravoval na cestu do vedlejšího království tři měsíce a další tři měsíce tam fyzicky jel, tak dnes se míhají schůzky, zahraniční cesty a ceremonie jako ve zrychleném filmu a protokolista to musí stihnout. To je asi také důvod, proč má většina mých kolegů žaludeční vředy a v noci se budí s pocitem, že na něco zapomněli. Pokud to shrnu, pak by měl protokolista schůzku projednat, připravit, dohlédnout na vhodný prostor, jeho vybavení, připravit podklady pro svého šéfa, zajistit dopravu, parkování, znát všechny, kteří se na jednání mohou v jakékoliv roli objevit, mít pro jistotu připraveny kopie všech důležitých listin, být při jednání k ruce radou, znalostí tématu i pomocnou rukou a především – za všech okolností hlídat čas. A to je dost možná to nejtěžší.

Ústavní činitelé nenosí hodinky?

Nosí, ale pokud se při jednání s partnerem díváte na hodinky, je to přinejmenším velmi nezdvořilé. Čas hlídá protokolista a ten také musí dát najevo, že doba vymezená a dohodnutá pro setkání vypršela. Většinou to naznačuje velmi decentně, ale musí být současně urputný. Zejména při zahraničních návštěvách se postupuje podle minutovníku, kde je program a pohyb rozepsán na minuty. Zpoždění o čtvrt hodiny už se vám nepodaří dohnat a na všechny další schůzky dorazí delegace pozdě a tím pádem s ostudou. Všichni to tuhé omezování času samozřejmě nemají rádi, reptají, ale na druhou stranu to chápou a leckdy berou s humorem. Pro nás to samozřejmě taková legrace není, protože zpoždění je naše vina a ukončení jednání z časových důvodů je taky naše vina; metoda win-win u protokolistů zkrátka nefunguje.

Pojďme obrátit list. Jak jste se dostal k protokolu Vy?

Jsem absolventem Právnické fakulty MU a v době studia mě ani nenapadlo, že bych se jednou protokolární agendě věnoval. Po studiích jsem si vyzkoušel základní vojenskou službu a pak několik let působil jako legislativec na Ministerstvu obrany. To byla pro právníka vynikající škola, protože když se podílíte na vzniku právního předpisu, začínáte – postupně a pozvolna – pronikat do systému práva, začínáte chápat jeho zákonitosti a provazby a najednou jste jako Neo v Matrixu – prostě v tom právu hladce kloužete, víte kam se podívat. Co potřebujete, to najdete za pár sekund. Vojáci mi také dali dril a důraz na plánování. Přišlo i rigorózum, několik semestrů evropských studií, stáže. Pak mi ale začalo scházet Brno a chtěl jsem se vrátit. Náhoda tomu chtěla, že můj první pohovor byl na Ústavním soudu, kde jsem se ucházel o pozici poradce. Náhoda taky chtěla, že jsem místo získal, a to pod přísným dozorem tehdejší místopředsedkyně Elišky Wagnerové. Byl to dril, ale úžasný! Jen ta pracovní pozice, tedy spíš její obsah, se postupně měnila. Zahraniční judikaturu si začal přebírat nově vzniklý analytický odbor, kam přešla část kolegů a já jsem víc a víc propadal kouzlu protokolu, který tehdy na Ústavním soudu nikdo soustavně nedělal. Tím jsem se funkčně dostal přímo pod předsedu Ústavního soudu a začal s ním trávit mnohem víc času. Samozřejmě jsem se podvědomě bál, že přijdu o kontakt s právem, ale ten se naštěstí ještě víc posílil. Jednak díky tomu, že na Ústavním soudu je člověk v permanentním diskusním vulkánu, kde se na chodbách z hlavy cituje judikatura ESLP a Gustav Radbruch, dále jsem pokračoval v doktorském studiu a mohl se dívat i do justiční kuchyně řady zahraničních soudů. Také jsem několik měsíců vykonával funkci tiskového mluvčího, takže už jsem si na Ústavním soudu ohmatal skoro všechno, co se dalo.  Už několik let vedu útvar zahraničních vztahů a protokolu, který se stará o mediální komunikaci, vztahy k veřejnosti, protokol i přípravu akademické, vědecké a zahraniční spolupráce Ústavního soudu.

Když je to tak, jak vnímáte současný mediální obraz Ústavního soudu?

Na rozdíl od ústředních správních úřadů, v jejichž čele stojí politik, nemá Ústavní soud potřebu se mediálně podbízet. Přeci jen se jedná o vrcholný orgán soudní moci a k tomu patří určitá míra zdrženlivosti, Angličané by řekli „moderate attitude“. Například Spolkový ústavní soud v Německu šel jednu dobu tak daleko, že svá rozhodnutí ani nekomentoval s tím, že vysvětlení rozhodnutí soudu je uvedeno v odůvodnění, velmi podrobně a fundovaně, takže další komentáře a zjednodušování by už byly jen zkreslením. To ale v době mediální zkratky není použitelný model. Snažíme se proto najít zlatou střední cestu, aby se veřejnost dozvěděla to důležité, a přitom jsme nebyli permanentní vycpávkou televizního programu. Ústavní soud navíc není homogenním hierarchickým orgánem, protože jej tvoří patnáct soudců a soud tedy zní patnácti různými hlasy, a proto snaha o jednotnou komunikační linku není úplně bez komplikací. Jsou totiž soudci, kteří mají nadání pro mediální komunikaci a baví je to, a na druhou stranu jsou i takoví, kteří by se médiím nejraději vyhnuli obloukem a když už musí promluvit, je to ve dvou holých větách.

Nezávisle na novinářích se ale snažíme co nejotevřeněji informovat veřejnost o tom, co se děje na Ústavním soudu. V loňském roce jsme publikovali více než sto tiskových zpráv, veškerá vyhlášení nálezů jsou přístupná veřejnosti a každé usnesení a každý nález je po nezbytné anonymizaci publikován v naší elektronické databázi NALUS, takže si je může každý online přečíst. Kromě toho se ročně na Ústavní soud podívají stovky studentů, kterým představujeme činnost Ústavního soudu a jsou-li to studenti práv, pak s nimi diskutujeme i o rozhodovací činnosti a jejích výsledcích.

Změnil se přístup studentů k ústavnímu právu?

Změnil, a to výrazně. Ještě když jsem studoval, bylo ústavní právo jakýmsi mramorových chrámem, kolem kterého se chodilo po špičkách. Měli jsme pocit, že se jedná o něco hodně abstraktního, s čím se snad ani v praxi nemůžeme potkat. A upřímně řečeno, naše studijní nadšení tomu odpovídalo… V posledních letech ale pozoruji – a jsem za to strašně moc vděčný – že ústavní právo studenty baví, protože v něm vidí reálné problémy, které se dají reálně řešit.

Když o tom mluvíte, kteří studenti jsou nejlepší a jak se mohou dostat na Ústavní soud?

No ani náhodou nechci provádět selekci podle fakult, protože nějakou formou spolupracujeme se všemi. V tom musím vyzdvihnout činnost ELSA, protože díky jejím aktivitám se organizovaně podívá na Ústavní soud spousta studentů, často už s konkrétními otázkami nebo zaměřením. To je pak radost diskutovat. Pokud bych ale měl být upřímný, absolutně nejlepší studentské publikum jsem zažil před několika lety, kdy k nám do Brna zavítala skupina studentů z nejlepších čínských univerzit. Chtěl jsem mluvit o základech ústavního soudnictví, struktuře Ústavního soudu a dalších elementárních věcech, ale oni se hned hlásili, že to mají dávno nastudováno. A nejen to. Měli nastudovánu i naši judikaturu, chtěli ji rozebírat, porovnávat s judikaturou ESLP a Nejvyššího soudu USA, zkrátka byla to dvouhodinová palba otázek, odpovědí, názorů a protinázorů, že na konci jsem musel smeknout pomyslný klobouk. Taková zažranost do práva, důsledná příprava a dril, to našemu studentskému prostředí ještě schází.

A jak se mohou studenti dostat k nám na Joštovu? V průběhu studia je to nejčastěji forma stáže u některého ze soudců nebo na analytickém odboru, s diplomem v ruce se pak většinou ucházejí o místa asistentů. Úplně čerstvých absolventů je ale málo, většina z nich má nějakou předchozí akademickou praxi na fakultě, stáže v zahraničí (často ve Štrasburku nebo v Lucemburku) anebo asistentskou zkušenost z obecných soudů. Na konci loňského roku byla navíc dovršena obměna soudců, kteří mají desetiletý mandát, takže i místa asistentů jsou teď konsolidována a naděje na uprázdnění nějaké pozice není příliš velká.

A neměl byste na závěr nějakou veselou historku z vážného prostředí?

To víte, že měl, ale v mé profesi většinou znamenají veselé historky profesní selhání, a proto si je nechám na důchod, až budu psát paměti. Přesto uvedu jednu, která se mi nesmazatelně vryla do paměti. Na mezinárodní konferenci v jedné postsovětské zemi se postupně u řečnického stolku střídali řečníci, avšak po obědě většina přítomných začala upadat do letargie a část publika i do spánku. Všechny ale probral vystupující z Kyrgyzstánu, který projev nečetl, jen pronesl krátkou zdravici a zbytek vystoupení odzpíval hrdelním hlasem v rodné Kyrgyzštině. Měl největší potlesk ze všech, a to navzdory tomu, že tlumočení do Kyrgyzštiny nebylo zabezpečeno, takže jsme absolutně netušili, o čem že to zpíval. Těším se, že jednou budu mít v ruce sborník z této konference…

In this article

Join the Conversation