RECENZE: Tomáš Ľalík: Ústavný súd a parlament v konštitučnej demokracii

3305 0
3305 0

Tomáš Ľalík: Ústavný súd a parlament v konštitučnej demokraciiBratislava: Wolters Kluwer, 2015, 224 str.

V červenci minulého roku vyšla v nakladatelství Wolters Kluwer v Bratislavě monografie doktora Tomáše Ľalíka s názvem Ústavný súd a parlament v konštitučnej demokracii. Obsahem této publikace je, jak název napovídá, problematika dělby moci zákonodárné a soudní v parlamentní demokracii. Budiž důkazem neustálých proměn této problematiky, aktuální i po více jak čtvrt tisíciletí od vydání Montesquieova O duchu zákonů, nejnovější zprávy z polského Sejmu a Ústavního tribunálu.[1] Nakonec netřeba opouštět rodné luhy a háje, některé souboje normotvorby s ústavním právem rozebírané v publikaci, byly v České republice vykresleny a diskutovány (např. v kauze poslance Melčáka).[2]

Z hlediska ústavněprávní problematiky jde o dílo, které v České republice pomůže doplnit domácí autory a jejich publikace (např. docenta Zdeňka Kühna).[3] Že jde o téma, kterému je pozornost autorů věnována také na Slovensku, připomíná T. Ľalík v úvodu.[4] V něm zmíněná publikace docenta Radoslava Procházky, Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii[5] byla T. Ľalíkovi inspirací, určila mu směr a nakonec i vytyčila prostor pro střet s oponentními názory.

Monografie je spolu s předmluvou a úvodem členěna na pět kapitol. V první kapitole se autor věnuje pojmu demokracie jako vlády lidu. Na problematice souhlasu k vládnutí se detailně a poměrně do hloubky zabývá odpověďmi na současnou politologickou problematiku odcizení vládnoucí elity od svých voličů. Na příkladech podložených především angloamerickou odbornou literaturou pak zkoumá pojem většiny, která dává souhlas k realizaci výkonu veřejné moci. Autor v kapitole nabízí množství různě silných argumentů proti stanoviskům, které zastává R. Procházka[6], nicméně skutečnou argumentační přesvědčivost T. Ľalíka může čtenář posoudit a ocenit až v případě seznámení se s oběma tituly.

Druhá kapitola, nazvaná Politika, se zabývá především úlohou ústavy a odlišným koncepcím vztahu politika – právo. Obdobně jako v předchozí  kapitole, i zde autor proti sobě postavil dva odlišné proudy, a to politický konstitucionalismus a politickou ústavní teorii. Tedy otázku, zda má ve vnímání systému státu přední místo moc ústavy nebo moc politická. Ústava ve vidění T. Ľalíka má zůstat systematickou a imunní vůči některým krokům parlamentu, který nemá problém s ohýbáním ústavního pořádku (viz kauza Melčák zmiňovaná výše či naopak ve slovenských podmínkách skutkově podobný zákon č. 330/2011 Z. z., který prošel). Oceňuji, že poměrně široká témata v kapitole dokáže autor stručnými a srozumitelnými větami vysvětlit a obhájit své stanovisko tak, že obsah každé kapitoly podtrhuje shrnutí, které přeci jen osvěží některé obtížněji pochopitelné teoretické pasáže.[7]

Autor třetí kapitolu pojmenoval Ústavní soud, de facto tak volně navazuje na předchozí kapitolu a vykresluje roli ústavního soudu v souvislostech s vývojem velkých právních teorií. Autor na tomto místě připouští politizaci ústavních soudů, zároveň ji naznačuje jako potřebný způsob obrodného procesu za účelem aktualizování ústavy, argumentačně v souladu s názory obsaženými v předchozí kapitole. Vyklizení pozic parlamentu a přenos čím dál širšího spektra rozhodování na ústavní soudnictví autor dokazuje i příkladem posuzování ústavnosti potratů na Slovensku – v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/01 tak slovenský Ústavní soud posuzoval nejen lidskoprávní rozměr věci, ale i politickou rovinu střetu konzervativních a liberálních hodnot.[8] Prostor je věnován i problému supranacionality a úlohy ústavního soudu jako negativního zákonodárce v systému dělby moci.[9] K otázce supranacionality autor nabídl srovnání českého (zdrženlivějšího) a slovenského (eurokonformního) pojetí souladu vnitrostátního práva a práva EU v rozhodování ústavních soudů.[10]

Ve čtvrté kapitole autor mimo jiné podrobil kritice slovenský Ústavní soud, neboť se ,,za přibližně desetileté období, od kterého test proporcionality používá, nenaučil s ním metodologicky správně pracovat, často ho neuplatňuje tak, jak má, mění jednotlivé subtesty, některé z nich neaplikuje, některé neaplikuje správně.“[11] Důsledkem je nepředvídatelnost, kdy slovenský zákonodárce nemůže při normotvorném procesu předpokládat, který test proporcionality Ústavní soud použije ve chvíli, kdy o zákonu bude rozhodovat. Stejně tak slovenský Ústavní soud nenabízí odůvodnění své rozhodovací činnosti a zákonodárci alternativy, s jakými může napadený zákon dát do souladu s Ústavou. Absence těchto postupů pak znemožňuje dialog, jehož je tato kapitola hlavní náplní. Dialog autor naznačuje jako racionální východisko nutné pro – ve zkratce – efektivnější a důvěryhodnější fungování obou orgánů sloužících lidem, z jejichž existence a moci byl parlament i ústavní soud odvozen.

Zároveň autor s blížícím se koncem knihy opouští konfrontační pole, zřetelnější v předchozích kapitolách, a předkládá svoji argumentaci nevázaně na názorech R. Procházky.

V závěrečné kapitole autor stručně shrnul vše podstatné z předešlých kapitol s tím, že sám sobě přiznává jistou obsahovou nedostatečnost a nevyčerpání všech problematických bodů. Zde však nelze s názorem autora souhlasit, publikace se nevyčerpala jen argumentačním soubojem s knihou R. Procházky, naopak předkládá nová teoretická východiska a vlastní myšlenkové teze, kterými si zasluhuje pozornost. Především bych chtěl upozornit na v první kapitole nastíněné teze o nutnosti obnovy důvěry v elity. Propojení vládnoucích elit s lidem se v autorově pojetí nekončí vhozením lístku do volební urny, a tím uvozuje další argumentační souboje s R. Procházkou. Dále stojí za zmínku zasazování slovenského (v některých kapitolách tedy i více či méně českého) kontextu do souvislostí s evropskými, ale i americkými teoriemi, což nepřímo svědčí o vysokém stupni erudovanosti autora. Naznačení budoucí nutnosti dialogu ve vztahu parlament – ústavní soud tu může vypadat idealisticky, nicméně i to potvrzuje autorovu sebevědomou pozici, která však pramení z poctivé argumentace a snahy vykrýt slepá místa úvah.

Autor skromně prohlašuje, že je k tématům v publikaci nutná hlubší analýza, nicméně zvolená osnova dobře reflektovala poměr mezi kvalitou argumentace a kvantitou předkládaných otázek.  Osobně si myslím, že tato čtivá a poutavá publikace je víc než vhodnou příručkou tam, kde se čtenář musí nejprve seznámit s aktuálními tématy ústavněprávní problematiky, neboť mi pomohla orientovat se v širších souvislostech a osvětlila některé na první pohled abstraktní teze. Proto především ti, kteří se chtějí podobným tématům věnovat, najdou v publikaci vynikající úvodní zdroj, jenž je navíc plný citované zahraniční literatury. I vzhledem k tomu předpokládám, že ji ocení i odborníci ústavního práva či politologie.


[1] KISILOWSKI, Maciej. Poland’s ‘overnight court’ breaks all the rules. Law and Justice party attempt political takeover of Constitutional Court. [online]. politico.eu, publikováno 8. 12. 2015 [cit. 8. 3. 2016]. Dostupné na: <http://www.politico.eu/article/law-vs-justice-poland-constitution-judges/>

[2]  Nález Ústavního soudu  ČR, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009

[3] KÜHN, Zdeněk. Judicializace politiky aneb hrozí nám soudcovský stát? Část II. Soudní kontrola ústavnosti na evropský způsob a problémy přílišného aktivismu [online]. JINÉ PRÁVO, publikováno 26. 11. 2006 [cit. 8. 3. 2016]. Dostupné na: <http://jinepravo.blogspot.cz/2006/11/judicializace-politiky-aneb-hroz-nm_26.html>

[4] ĽALÍK, Tomáš. Ústavný súd a parlament v konštitučnej demokracii. Bratislava: Wolters Kluwer, 2015, s. 7.

[5] PROCHÁZKA, Radoslav. Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, 140 s.

[6] Např. souhlas zastupovaného s výkonem veřejné moci je pohledem R. Procházky především možností aplikace svobodného volebního práva jednotlivce, které vcelku vytváří většinu. T. Ľalík oproti tomu dává do souvislostí, že při bližším pohledu vláda z takového souhlasu vzešlá, není vládou většiny jednotlivců. Byť získala při volbách většinu, jednotlivci jde udělením souhlasu nejen o výkon svého volebního práva, ale především o ochranu jeho zájmů, které se vyvíjí v prostoru a čase.

[7] ĽALÍK, Tomáš. Ústavný súd a parlament v konštitučnej demokracii. Bratislava: Wolters Kluwer, 2015, s. 110.

[8] Nález Ústavného súdu  SR, sp. zn. Pl. ÚS 12/01 ze dne 4. 12. 2009

[9] ĽALÍK, Tomáš. Ústavný súd a parlament v konštitučnej demokracii. Bratislava: Wolters Kluwer, 2015, s. 151.

[10] Ibid., s. 152.

[11] Ibid., s. 183.

In this article

Join the Conversation