„Paragraf není pokroucený od toho, aby se ho dobře ohýbalo.“ prof. Milana Hrušáková

5361 0
5361 0

Profesorka rodinného práva Milana Hrušáková. Od roku 2008 vykonávala po dvě funkční období děkanku Právnické fakulty Univerzity Palackého. Minulý měsíc ji ve funkci vystřídala nová děkanka. Jak bývalá paní děkanka vzpomíná na svá funkční období a začátek ve funkci? Co se jí ve funkci podařilo a co naopak ne? Čemu se chce věnovat nyní? O tom všem se paní profesorka Hrušáková rozpovídala pro iurium.cz.

Jaká jste byla studentka? Připravovala jste se pečlivě na každou hodinu?

Byla jsem taková hyperaktivní studentka. A kdybych neměla trojku z Dějin mezinárodního dělnického hnutí a Ústavního práva socialistických zemí, tak bych měla červený diplom.

Jaká byla Vaše studentská léta?

Zajímavá. Nesrovnatelná s dnešními studentskými léty. Já jsem na fakultu nastupovala v roce 1970, tedy v období normalizace. Dodnes vzpomínám na zkoušky z právě zmíněných předmětů, kde se mě dotázali na poučení z krizového vývoje. Tak jsem udělala poker face a zamyslela se, co to vůbec je. A velmi kluzce jsem z toho vybruslila.

Začátky tedy byly v tomto směru utaženější. Já jsem navíc byla v druhém ročníku, který na fakultu nastoupil. Měli jsme pevný ročník, všichni jsme se navzájem znali. Měli jsme také pevné seminární skupiny, takže přehodit si seminář téměř nebylo možné. Odhlásit se od zkoušky – to omlouvala pouze smrt nebo hospitalizace v nemocnici. Studium tedy bylo hodně sešněrované, ale jak jsme se všichni znali a jak seminární skupina fungovala dohromady, tak jsme páchali celou řadu akcí. Po těch letech můžu na studium vzpomínat jenom pěkně.

Jak se tehdejší právnické vzdělávání kromě té organizační stránky lišilo od toho dnešního stavu?

Pominu-li ten obsah a marxistické předměty, tak jsme neměli nejmenší tušení o praxi. Nevěděli jsme nic o životě, takže jsme se učili to, co bylo v zákoně a tehdejších učebnicích. Právo se tehdy v podstatě vůbec neměnilo. Vzpomínám, když byla v roce 1982 první novela občanského zákoníku. Dělaly se kvůli tomu obrovské konference a všichni byli vyděšení, že se nám novelizují ty pravdy zjevené. A to to bylo deset paragrafů!  Absolvent právnické fakulty zkrátka netušil skoro nic, když na fakultě skončil. Vůbec nic o praxi. Neuměl nic napsat. Ani třeba žalobu o rozvod, což bylo tehdy to nejjednodušší, co mohlo být.

A dnes je podle Vás ta situace s praxí lepší?

Určitě. Ono jak už tady u nás ty studenty „týráme“ od prvního ročníku na klauzurách. A také vzdělávání v rámci právních klinik. To je úžasná záležitost, protože naši absolventi opouštějí fakultu a neznají pouze to „law in books“, ale i to „law in practice“.

Kromě akademické dráhy jste rozvíjela i svoji advokátní kancelář. Jak se dalo takhle kombinovat akademické povolání a zároveň ta advokátní praxe? Vy jste totiž zvládla udělat profesuru během aktivního působení v praxi.

Dá se to zvládat. Ona je to otázka priorit. Moje advokátní praxe byla výlučně v rodinném právu a já bych na prstech jedné ruky spočítala kauzy, které neměly nic společného „s rodinou“. Jsem toho názoru, že vysokoškolský učitel v oboru Právo musí znát praxi. A tu praxi si nejlépe osahá v advokacii, ale samozřejmě ta advokacie je pak už okrajovější. Není možné dát přednost praxi před akademickou půdou.

A proč jste si vybrala zrovna rodinné právo?

To je shoda náhod, protože jsem nastoupila po státnicích celá roztřesená na nově vzniklou katedru občanského práva v Brně. Zavolal si mě tehdejší děkan právnické fakulty a říkal: „No tak, mladá paní, já myslím, že byste se měla věnovat osobně-majetkovým právům a pak to právo rodinné.“No a já jsem si říkala: „Osobně-majetková práva, o tom já nevím vůbec nic!“ Teď to nazýváme průmyslové vlastnictví a právo duševního vlastnictví. Ale rodinné právo to jsem si říkala: „To je pěkný.“ A tak jsem začala číst všechno, co se mi dostalo do rukou o rodině. Takže psychologie, demografie, sociologie rodiny. A pak jsem tomu velmi propadla.

Takže vás tam nasměrovala ta akademie. Proč to byla vaše první volba?

Jednak mi bylo nabídnuto zůstat na fakultě. A navíc bez tohoto vzdělání se člověk neobejde. Tedy do roka jsem napsala rigorózní práci. A poté tři roky od absolvování bylo povoleno, že jsme mohli na tu aspiranturu. To taky nebylo jednoduché, protože to také schvaloval okresní výbor KSČ. A zahrnovalo to i absolvování zkoušky z marxismu-leninismu.

Jaký byl nejzajímavější případ, který jste řešila za kariéru advokátky?

Asi nejzajímavější případ byl střídavá péče Praha – Nový Zéland. Devět měsíců tady a tři tam. Navíc on byl „ajťák“ a ona učitelka. Tak to samozřejmě nemohlo dopadnout. (smích) Soud sice nakonec nějak schválil jejich dohodu, ale já si myslím, že to se stejně nerealizovalo. Nemám další zprávy. Každá kauza v rodinných věcech, pokud to nebyl domluvený rozvod od samého počátku, byla svým způsobem velice zajímavá, protože to bylo pokaždé o něčem jiném.

A proč jste tedy nakonec preferovala tu akademickou sféru?

No protože jsem tady měla větší klid. Mě ta praxe docela deptala, protože ke mně se dostávaly věci, kvůli kterým člověk nespí. A klienti samozřejmě neposlouchali moje dobře míněné rady. A pak za mnou přicházeli, když už mě dvakrát neposlechli a říkali: „Paní doktorko, my jsme vás tehdy neposlechli, ale teď už vás určitě poslechneme.“ Já už jsem jim nemohla říct nic jiného než že už je pozdě, že o to dítě už přišli. Jenže jsem to pak byla já, kdo kvůli tomu týden nespal.

Proč jste se rozhodla kandidovat do funkce děkanky? Jaká byla Vaše hlavní motivace?

Já jsem byla oslovena.  A vzala jsem to jako výzvu. Na stará kolena jsem to vzala také jako takové dobrodružství.

Jaké byly Vaše počátky ve funkci děkanky? Jaké bylo to první léto?

Dobrodružné. (smích) Protože sem tam na nás vypadl nějaký kostlivec, ale takový, který se nikdy předtím neřešil a nebylo třeba ho řešit. A najednou se řešit začal. (smích)

Ze začátku měl ten náš první tým proděkanů každý týden poradu. Navíc jsme měli každý týden i koncepční porady, kde jsme řešili nový studijní program. Práce tedy bylo hodně, ale bylo to nesmírně zajímavé. A obecně, když se podívám na těch osm let, tak člověk za sebou něco vidí.

Jaký byl tedy stav fakulty, když jste nastupovala do funkce?

Fakulta v podstatě měla zažádáno o akreditaci doktorského studijního programu, ale v té době neměla vlastně ani rigorózní řízení (malý doktorát JUDr. – pozn. redaktora). A protože zde byly komplikace s volbou, tak se to akreditační řízení pozastavilo. A když jsem nastupovala do funkce, tak jsme to museli celé předělat a znovu se to rozjelo. A pak už to šlo jenom k lepšímu.

Ale ta fakulta měla dobře našlápnuto, protože tady všichni tehdejší učitelé buď někde studovali doktorský studijní program (Ph.D. – pozn. redaktora), anebo už ho měli dokončený. Takže všichni byli ochotní na sobě pracovat, což značilo, že se fakulta bude zlepšovat. To se potvrdilo, když už teď můžeme udělovat i titul docenta.

Za co jste na sebe nejvíce hrdá? Co se Vám nejvíce podařilo?

Já si myslím, že největší devíza této fakulty je, že za těch 8 let, kdy nemohla udělovat ani JUDr., tak nyní můžeme mít i habilitační řízení. A máme 6 doktorských studijních programů, z toho jeden v angličtině. Navíc máme absolventy fakulty, kteří už jsou docenty. Lze navíc očekávat, že dopadne úspěšně další habilitační řízení. I další profesorské řízení. Ale znovu podotýkám – ono to mělo dobře našlápnuto. Jenom tam potom byla prodleva, takže jsme mohli být o rok někde jinde. Ale to už je záležitost nového vedení.

Co se skrývá za funkcí děkana? Co máte všechno na starosti? Musí být hlavně dobrým manažerem nebo naopak odborníkem?

Tak na půl. Protože ty nejzákladnější manažerské schopnosti se musí projevit v okamžiku, kdy vybírá své proděkany. A děkan je do značné míry funkce navenek, fakultu reprezentuje, takže by taky měl být znám i jako odborník, neměla by to být osoba, o které nikdo nic neví.

Jak vypadá obvyklý den děkanky právnické fakulty?

Různě. Třeba tento zimní semestr jsem byla permanentně na cestách. Byla jsem členkou všech českých vědeckých rad právnických fakult a na Slovensku bratislavské, trnavské a košické. Když nastalo dobré období, měla jsem každý týden jednu vědeckou radu. Takže jsem byla neustále na cestách. Ale od toho potom potřebuje člověk mít opatrovnici místo sekretářky, která mně v pondělí ráno donesla kávu a řekla: „Ukaž notes.“ A překontrolovala, že vím, kdy kde se mám vyskytovat. Pak je to hromada podepisování, které chystá studijní oddělení a ostatní proděkani, takže ten děkan má takovéto poslední slovo, ale musí spoléhat na tým proděkanů, protože děkan nemůže vědět všechno a o všem, co se na fakultě šustne. Pak jsem si na to už zvykla, že jsou věci, které jdou zcela mimo mě. Takže takový „běžný den“ děkana vlastně neexistuje.

Kolik času jste asi strávila podepisováním těch různých dokumentů, schvalováním různých individuálních studijních plánů?

No tak na studijním je vždycky tak půl metru papírů k podpisu v průběhu týdne. Ale občas v tom byly založené samozřejmě i spisy studentů, takže toho nebylo tolik. No ale potom, když je přijímací řízení, tak je to 1800 podpisů za dva dny.

Jste v řadě čtvrtou na děkanském postu právnické fakulty od jejího obnovení, první ženou v této funkci. Každého z předchozích děkanů bychom mohli ohodnotit určitým slovním spojením. Třeba pana děkana Liberdu jako zakladatele či obnovitele fakulty. Pana děkana Malacku jako takového zachránce, který nastoupil v problematické době a kterému se podařilo fakultu stabilizovat, když to s ní vypadalo špatně. Jak se bude historie dívat na Vás?

Liberda v sukni. (smích) Říká paní sekretářka. Jinak nevím, jak mě potom budou hodnotit. Nechám to na nich.

Jaký je Váš další plán působení na této fakultě?

No, už jsem přestěhovaná. Do malé kancelářičky, hezké, s balkonkem. Je to pro mě zase návrat k vědám. Jak jsem tady vyklízela, našla jsem takové poklady, které jsem osm let neviděla. Takže už mám pár plánů, co bych chtěla napsat a čemu bych se chtěla věnovat. A zejména se velmi těším, až se pořádně vrátím do výuky.

Takže budete učit i semináře?

I semináře. A těším se. Hlavně na podzim – to už se vzpamatuju, protože teď se cítím za těch osm let hodně unavená.

Takže už na podzim se na Vás mohou studenti těšit?

No to nevím. (smích) Ale jo, můžou se na mě těšit.

Osm let v jedné funkci. To je dost dlouhá doba. Měnil se nějak Váš pohled na roli právnických fakult a na postavení té naší?

Postavení této fakulty se rozhodně zásadním způsobem změnilo. My jsme byli opravdu takový „otloukánek“ a nikdo nás nebral vážně, ale teď už nás skutečně po těch osmi letech vážně berou. Když jsem třeba přijela na Českou advokátní komoru, tak jsem tam slýchávala: „No, vy jste se pěkně rozjeli v té Olomouci.“ Já jsem říkala: „No samozřejmě. Jsme nejlepší, ne?“ A to byl taky jeden důvod, proč jsem šla do Olomouce. To, že jsem si uvědomila, že to je mladá fakulta, která je pružná. A na které se dá realizovat celá řada věcí, o kterých jsem si kdysi myslela, že by se na té fakultě dělat mohly, ale v Brně už nebyla šance. Prostě kamenný moloch. A příliš mnoho studentů. Takže já jsem si tady realizovala celou řadu věcí, o kterých jsem si myslela, že jsou dobré. V Brně bych tu šanci nikdy neměla.

A teď mluvíte konkrétně o čem? Co třeba se tady mohlo realizovat?

No třeba to byl ten nový studijní program. Takový moderní a inovativní přístup k výuce práva.

Kdybyste teď mohla kandidovat znovu, kdybychom neměli to omezení ve funkci děkana pouze dvakrát po sobě, udělala byste to?

Ne, už bych to neudělala. Ani ne tak s ohledem na věk, ale s ohledem na to, že těch osm let je opravdu až příliš. Když se to sečte dohromady, tak za těch osm let má člověk ty profesionální klapky: „To už mě nezajímá.“, „Do toho se mi nechce.“ a „Vždycky jsme to dělali takhle.“ Fakulta v každém případě potřebuje mladou krev.

Jaké vidíte výzvy naší fakulty do budoucna? Co byste doporučila nově zvolené děkance?

Ta fakulta se bude dále rozvíjet. Možná trošku jiným směrem, než to bylo po dobu mého funkčního období, ale v každém případě fakulta půjde dál dopředu. Já to tvrdím poslední měsíc, že mám takové instinkty novomanželské tchyně, že bych jim do všeho chtěla kecat a říkat: „A děti, měly byste…“ Ale pak si říkám, že to už není můj problém. A oni, když budou chtít, tak se zeptají. Takže samozřejmě paní děkance předávám veškeré své kontakty. A pomáhám jí navazovat nové. Ale už jí nemůžu mluvit do nějaké koncepce rozvoje, protože má taky zcela jiný tým, než jsem měla já. A já prostě z toho, jaké ona má představy a jaké jsou představy jejích proděkanů o rozvoji naší fakulty, mám dobrý pocit.

A tu výzvu, kterou budou muset řešit, byste našla?

Reakreditace. Fakulta vždycky měla čtyři roky a ten poslední rok bojovala o život. Pak jsme ale získali tu akreditaci na osm let. Takže jsem z toho měla velkou radost. Teď jsem si spočítala, že nová děkanka bude mít rok a půl na to, aby reakreditaci připravila, tudíž to nebude nic na poslední chvíli. Myslím si, že je tam perspektiva i v akreditaci dalších habilitačních řízení na fakultě. Akreditace jsou tedy teď největší výzvou.

Jaké výzvy vidíte obecně pro právníky? Jaká je naše role ve společnosti?

To je těžká otázka. Výzva pro právníky – dbát na to, aby právo opravdu fungovalo, a nesnažit se obcházet právní úpravu. Není zrovna nejlepší přístup myslet si, že paragraf je kroucený, aby se dal vykládat různým způsobem. A starat se o to, aby tohle skutečně byl právní stát.

Já mám pocit, že my občas produkujeme velmi chytré absolventy, ale se sociálním IQ svatojánské mušky. Proto jsem se velmi zasazovala a zasazovat se budu o zavedení povinného předmětu Alternativní řešení sporů. Tam se totiž studenti učí hledat kompromis a komunikovat. Tam je do značné míry i perspektiva rozvoje, protože to je i třeba mediace ve spotřebitelském právu, ve zdravotnictví. O mediaci v rodinném právu se vůbec nebavím, tam je to pro rodiče to nejlepší, co je může potkat. Když se nejsou schopní dohodnout, tak mají šanci, že k té dohodě jim mediátor nějakým způsobem pomůže.

In this article

Join the Conversation