2235 0

Institut culpa in contrahendo – předsmluvní odpovědnost – náš dosavadní právní řád nezná. Projevil se v praxi jen zřídka, a to např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 1166/2004, ve kterém NS uznal, že odpovědnost za škodu neuzavřením smlouvy, vzniklou straně, která byla v dobré víře ohledně uzavření této smlouvy, může nést strana, která v poslední chvíli odmítne závazek uzavřít. Taková odpovědnost se dle NS dá nyní opřít o ustanovení „prevenčního“ § 415 občanského zákoníku.

Nový občanský zákoník však s předsmluvní odpovědností již počítá přímo, a to v § 1728-1730. Na první pohled se může zdát, že tím zákonodárce zamezil jednáním „na oko“ a slaví úspěch, nicméně nás čeká několik interpretačních obtíží.

§ 1728

Předsmluvní odpovědnost je v nejobecnější rovině upravena již v § 6, který ve svém prvním odstavci říká, že „Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.“ Dle ustanovení § 1728 má každý právo vést jednání o smlouvě, přičemž neodpovídá za to, že ji neuzavře. Druhým dechem (větou) ovšem ustanovení říká, že odpovídá ten, kdo jednání zahájí, aniž má (od začátku) v úmyslu smlouvu uzavřít. Tedy aby odstoupivší strana neodpovídala, musí mít v úmyslu smlouvu uzavřít, ale odstoupit musí před stádiem „vysoké pravděpodobnosti“ uzavření smlouvy (viz níže). Co je už ono „jednání o smlouvě“ a co je ještě např. pouhým rozhovorem však bude muset vyřešit až judikatura, což značí určitou právní nejistotu v (ne)vzniku závazků, nehledě na prokazatelnost vůle strany od počátku (ne)uzavřít smlouvu.
Druhý odstavec ukládá stranám povinnost vzájemně si sdělit všechny skutkové a právní okolnosti, které by mohly mít vliv na vůli stran uzavřít smlouvu. Jde přitom o informace, které strana vědět (subjektivní úroveň) nebo které vědět musí (objektivní úroveň). Dá se tedy dovozovat, že by se odstoupivší strana mohla zprostit předsmluvní povinnosti v případě nedodržení oné informační povinnosti druhou stranou. Nabízí se tu totiž argument, dle kterého v případě, kdy by odstoupivší strana o jistých právních/skutkových okolnostech věděla, k uzavření smlouvy by stejně nedošlo. Na relevanci nesdělených informací mohou mít strany samozřejmě diametrálně odlišné názory i proto, že jejich ekonomickým zájmem je uzavřít smlouvu s nejhorším svým plněním a s nejlepším plněním druhé strany. Další cesta právní nejistoty se nám tu také otevírá skrze rozsah informační povinnosti, který vybízí k dalším sporům.

§ 1729

Další problém nám nabízí první odstavec § 1729. Dle tohoto ustanovení jedná nepoctivě ta strana, která ve fázi, kdy se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, ukončí jednání o uzavření smlouvy, aniž proto má spravedlivý důvod. Kdy už jsou strany ve fázi „vysoké pravděpodobnosti“ uzavření smlouvy a co je to „spravedlivý důvod“ se dle mého názoru bude muset posuzovat ad hoc, neboť si ad absurdum dovedu představit i předsmluvní odpovědnost v případě, kdy na poslední chvíli člověk vystoupí z linkového autobusu, přičemž řidič již očekával uzavření smlouvy o přepravě osob.
Druhý odstavec ukládá povinnost straně, která zastavila jednání před uzavřením smlouvy, nahradit druhé straně škodu, nejvýš však v rozsahu, který odpovídá ztrátě v obvyklých případech. Není tedy nutné prokazovat ztrátu v konkrétním případě, zákonodárce zde tedy poškozené straně ulehčil od důkazního břemene. Dnes je (např. v případě smlouvy o dílo) podobná situace řešena uhrazením nákladů, z ustanovení NOZ se dovozuje povinnost uhradit i ušlý zisk. Jak se ale posoudí situace, kdy není možné ušlý zisk určit, např. u smlouvy na dobu neurčitou?

§ 1730

Toto ustanovení ukládá povinnost stranám zachovat důvěrné údaje či sdělení. Pokud se strana obohatí ze zneužití těchto údajů, je povinna vydat druhé straně to, oč se obohatila. V případě splnění obecných podmínek § 2894 a násl. má poškozená strana nárok i na náhradu újmy.

Poslední zajímavou kapitolou je smluvní vyloučení předsmluvní odpovědnosti. Tvůrci NOZ proklamují, že jejich cílem je silnější autonomie stran a z toho plynoucí dispozitivnost právních norem v NOZ. Z toho se tedy dá vyvozovat možnost smluvních stran předsmluvní odpovědnost a priori vyloučit či omezit. Otázkou zůstává, může-li se např. podnikatel smluvně vyvázat ze své předsmluvní odpovědnosti vůči spotřebiteli.
Vzhledem k § 1814 písm. j) se domnívám, že takové omezení (ani v případě vzájemného vyloučení, tedy i na straně spotřebitele) možné není a zůstává tu pouze možnost, vyvázat z takovéto povinnosti jen spotřebitele.

 

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněný pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

BURŠÍKOVÁ, Jana. Odpovědnost za ukončení jednání o smlouvě. IDNES.cz [online]. Dostupné z:
http://finance.idnes.cz/odpovednost-za-ukonceni-jednani-o-smlouve-podle-noveho-obcanskeho-zakoniku-17o-/pravo.aspx?c=A121130_113143_pravo_vr

HULMÁK, M., VLČEK, K., Obecná informační povinnost při sjednávání smlouvy – 1. část. Právní rozhledy. 2012, č. 17, s. 602-608. ISSN: 1210-6410

Výslovná úprava předsmluvní odpovědnosti v NOZ. Dostupné z:
http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/smluvni-pravo/konkretni-zmeny-v-obecne-casti/vyslovna-uprava-predsmluvni-odpovednosti.html

Zdroj obrázku: Flickr, NobMouse

In this article

Join the Conversation